14 Co 223/2009 – Nejvyšší soud

Usnesením ze dne 20. 3. 2009 O k r e s n í s o u d v Chomutově exekuci na majetek povinné nařízenou usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 10. 2008 a na jeho základě exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. J. P. ze dne 17. 2. 2009 v rozsahu postižení hotových peněz v částce 9700 Kč pocházejících z dávek pomoci v hmotné nouzi vyplacených dne 17. 2. 2009 částečně zastavil (výrok I.), návrh povinné na částečné zastavení exekuce pro částku 1000 Kč zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že jsou zde splněny předpoklady pro částečné zastavení exekuce z důvodu uvedeného v § 268 odst.1 písm. d) o. s. ř., neboť postupem exekutora v daném případě byly postiženy věci (hotové peníze ve výši 9700 Kč), které jsou podle zvláštního předpisu (§ 48 odst. 4 zák.č. 111/2006 Sb.) z exekuce vyloučeny. Navíc okresní soud uvedl, že postup exekutora, kdy pro exekuci prostředků pocházejících z dávek pomoci v hmotné nouzi použil jako formu exekuce prodej movitých věcí, je obcházením zákona, konkrétně ustanovení § 317 odst. 2 o. s. ř. a je tedy nepřípustný. Jelikož povinná navrhla částečné zastavení exekuce pro částku 10 700 Kč, přičemž exekutorem jí byla zabavena pouze částka 9700 Kč, tak ohledně částky 1000 Kč návrh povinné na částečné zastavení exekuce zamítl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 271 o. s. ř. Proti tomuto usnesení, a to pouze proti vyhovujícímu výroku ve věci samé a souvisejícímu výroku o nákladech řízení podali včas odvolání oprávněný a soudní exekutor (dále jen „exekutor“) . Oprávněný nesouhlasí s částečným zastavením exekuce a ve stručnosti uvedeno okresnímu soudu především vytýká nesprávné právní posouzení věci a dále i neúplné skutkové zjištění. Uvedl, že okresní soud vycházel z ustanovení zákona, konkrétně § 317 o. s. ř., který na daný případ nedopadá, danou věc měl přitom posuzovat výhradně podle ustanovení § 321 a násl. o. s. ř., jakož i vyhlášky č. 37/1992 Sb. a instrukce ministerstva spravedlnosti č. 1360/95-00D. Podle této úpravy exekuci prodejem movitých věcí podléhají všechny hotové peníze s omezením toliko částkou 1000 Kč. Jiné omezení zákon či podzákonné právní předpisy neznají a naopak ukládají exekutorovi zajistit zejména hotové peníze. Původ peněz nemůže hrát roli a exekutor je povinen postupovat podle zákona a takové peníze zajistit. Předmětné peněžní prostředky byly zajištěny pro uspokojení pohledávky oprávněného, kterou je nezaplacený místní poplatek za komunální odpad, který je přednostní daňovou pohledávkou. Vyplacená sociální dávka má sloužit k úhradě všech zákonem stanovených poplatků a daní a dále k uspokojování životních potřeb osoby, která se ocitne v hmotné nouzi podle podmínek stanovených v zákoně o hmotné nouzi. Povinná předmětné dávky tímto způsobem nevyužila, a lze dovodit, že jejich poskytnutí tím, že tyto prostředky nevyužila k úhradě mimo jiné k zákonem stanoveným daním a poplatkům, zneužila. Vzhledem k tomu, že pohledávku na místním poplatku za komunální odpad neuhradila v zákonné lhůtě, ani po jejím vyměření předmětným platebním výměrem a dokonce ani po vyzvání k zaplacení nedoplatků v náhradní lhůtě, stal se exekuční titul vykonatelným a k jeho vymožení byla tak nařízena exekuce. Z toho důvodu nelze argumentovat tím, že exekucí jsou postiženy věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Ustanovení § 322 o. s. ř. je třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost. Exekutor je tedy z uvedeného hlediska povinen ponechat povinnému 1000 Kč a prokáže-li mu povinný, že nezbytně nutně potřebuje hotovost vyšší, je oprávněn ponechat mu hotovost vyšší. Výši částky, kterou povinný nezbytně potřebuje k uspokojení potřeb svých a své rodiny nelze však vyvozovat pouze ze samotného faktu, že peněžní prostředky byly povinnému vyplaceny jako dávky pomoci v hmotné nouzi, neboť povinný může mít i jiné příjmy, a zcela jistě má příjmy z dávek státní sociální podpory, o které musí požádat přednostně, před tím než je obcí doplácen do životního či existenčního minima, či majetek, z něhož uspokojuje své životní potřeby. Povinná neprokázala, že uvedené finanční prostředky nezbytně potřebovala k uspokojení základních potřeb své rodiny a okresní soud se tímto vůbec nezabýval. Nedisponuje-li povinná jiným příjmem, nevlastní-li žádné nemovitosti ani jiné postižitelné věci movité, z jejichž výtěžku vzniklého z jejich prodeje by bylo možno pohledávku uspokojit, je postup exekutora adekvátní a legitimní. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil a návrh povinné na částečné zastavení exekuce zamítl, případně, aby v této části rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Exekutor v podaném odvolání rovněž nesouhlasí s částečným zastavením exekuce, podrobně vysvětluje právní důvody svého procesního postupu ve věci, přičemž jeho odvolací návrh je shodný s odvolacím návrhem oprávněného. K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem odmítl odvolání exekutora a k odvolání oprávněného potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Z o d ů v o d n ě n í : Krajský soud, jako soud odvolací nejprve zkoumal základní předpoklad odvolacího řízení, a to, zda odvolání bylo podáno osobou oprávněnou. V případě exekutora odvolací soud dospěl k závěru, že tento není k podání odvolání v této věci subjektivně legitimován. Nařízení exekuce včetně jejího zastavení je zákonem svěřeno soudu. Další (jiná) rozhodovací činnost v rámci vlastního provádění exekuce je svěřena exekutorovi, který má ve všech těchto stádiích řízení postavení soudu. Proto je vyloučeno (a z logiky věci vyplývá), aby exekutorovi příslušelo právo podat odvolání (tj. učinit procesní úkon) proti rozhodnutí o částečném zastavení exekuce. Exekutorovi by příslušelo právo podat odvolání pouze do výroku o nákladech exekuce. Jelikož v daném případě předmět exekuce, tj. vymožení částky 424 Kč včetně nákladů exekuce, zůstal nezměněn, pověření exekutora nezaniklo, nebylo tak třeba rozhodovat ani o nákladech exekutora. Okresní soud tedy postupoval správně, pokud o nákladech exekutora nerozhodl. Odvolací soud proto odvolání exekutora, jako odvolání podané někým, kdo k jeho podání není oprávněn, odmítl (§ 218 písm. b/ o. s. ř.). Odvolací soud k odvolání oprávněného podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, jakož i řízení vydání usnesení předcházející, a to aniž by ve věci nařizoval odvolací jednání, neboť soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání v souladu se zákonem a nebylo třeba ve věci provádět další šetření nebo dokazování (§ 254 odst. 6 o. s. ř.) a odvolání oprávněného neshledal důvodným. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 16. 10. 2008 nařídil na návrh oprávněného podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“) exekuci na majetek povinné podle vykonatelného platebního výměru Magistrátu města Ch. ze dne 18. 12. 2006 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 424 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce pověřil JUDr. J. P., exekutora se sídlem Exekutorského úřadu M. V návaznosti na toto usnesení uvedený exekutor vydal dne 17. 2. 2009 exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinné, když respektoval oprávněným vznesený ústní požadavek na provedení soupisu movitých věci s tím, že oprávněný současně exekutorovi sdělil, že povinná se může vyskytovat v jeho sídle, a to zejména v prostorách suterénu zadního traktu, kde jsou umístěny pokladny a kde jsou tak vypláceny dávky pomoci v hmotné nouzi. Na základě tohoto příkazu dne 17. 2. 2009 soudní exekutor zabavil povinné hotovost ve výši 9700 Kč, a to v budově oprávněného bezprostředně poté, co povinné tyto hotové peníze byly vyplaceny jako dávky pomoci v hmotné nouzi. Povinná poté podala návrh na částečné zastavení exekuce a okresní soud jejímu návrhu zčásti vyhověl napadeným usnesením. Podle ustanovení § 52 odst.1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 47 odst. 1 ex. řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Podle odst