15 Tz 67/2003 — Nejvyšší soud

15 Tz 67/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2003 Spisová značka:15 Tz 67/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:15.TZ.67.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 15 Tz 67/2003 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. května 2003 ve velkém senátě trestního kolegia složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Jana Bláhy, JUDr. Jana Engelmanna, Mgr. Josefa Hendrycha, JUDr. Jiřího Horáka, JUDr. Danuše Novotné, JUDr. Františka Púryho, JUDr. Stanislava Rizmana a JUDr. Blanky Roušalové, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného V. W., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř., rozhodl t a k t o : Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, b y l v neprospěch obviněného V. W. p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. s přihlédnutím k článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaného pod č. 43/2003 Sb. Tento rozsudek se z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný V. W. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nástupu vojenské základní služby odmítl dne 1. 11. 1953 obléci si vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem. O d ů v o d n ě n í Obviněný V. W. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že „po nástupu vojenské základní služby dne 1. 11. 1953 si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení“. Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 citovaného trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Současně byla podle § 43 téhož trestního zákona vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 cit. tr. zák. na dobu tří let. Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 nabyl právní moci dnem vyhlášení, t.j. 7. 1. 1954. V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jeho názoru byl zákon porušen v neprospěch obviněného v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Důvody, které podle ministra spravedlnosti vedly k porušení zákona v trestní věci obviněného, spatřoval především v porušení zásady rovnosti občanů zakotvené v § 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. (dále jen Ústavy). Zakotvení trestní odpovědnosti za činy proti povinnosti konat vojenskou činnou službu se jako důsledek kompatibility právního řádu tehdejší Československé republiky odráželo od příslušných ustanovení základního zákona státu (Ústavy), upravujících problematiku svobody svědomí a vyznání. Ve svém ustanovení § 16 odst. 1 na jedné straně přiznávala každému občanovi státu právo volby jakékoliv náboženské víry, či být bez vyznání a v odst. 2 citovaného ustanovení postavila všechna náboženská vyznání vzájemně mezi sebou na stejnou úroveň, jakož i právo být bez vyznání. Na druhé straně však Ústava striktně vymezila základní povinnosti občana ke státu a společnosti, mezi nimi i povinnosti každého občana státu související s obranou vlasti, konkrétně v § 34 odst. 1, 2 Ústavy. To ve svých důsledcích znamenalo, že rozsah faktického využití ústavně zaručené občanské svobody svědomí a vyznání byl omezen právní vynutitelností plnění občanských povinností, které plynuly jak z § 34 Ústavy, tak z § 20 branného zákona (zák. č. 92/1949 Sb.). Podle názoru ministra spravedlnosti obviněný tedy měl možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestně právních důsledků, vyvozených z takového jednání, při kterém se při výkonu své náboženské svobody v postavení věřícího dostal do rozporu se svými povinnostmi občana proti obraně státu. Jestliže odmítnutím vojenského stejnokroje a vojenské výzbroje vyjádřil obviněný své přesvědčení prakticky realizovat ústavně zaručenou náboženskou svobodu a jeho svědomí mu nedovolovalo jednat jinak, nelze s jeho jednáním vedeným touto motivací spojovat úmyslný zásah do sféry plnění povinností plynoucích z výkonu vojenské služby. Jeho jednání tedy nemohlo být úmyslným trestným činem, a to ani v nepřímé formě vnitřního vztahu k následkům takového jednání. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. W. v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. U Nejvyššího soudu byla podaná stížnost pro porušení zákona projednávána ve veřejném zasedání dne 29. 5. 2002. V jeho průběhu poukázaly strany na rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu v obdobných případech. V závěrečné poradě dospěl senát Nejvyššího soudu k názoru, že nelze než s názorem procesních stran o rozdílné praxi senátů Nejvyššího soudu souhlasit. Z tohoto důvodu rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 11 Tz 205/2001 tak, že podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. věc obviněného postoupil velkému senátu k rozhodnutí. Za stěžejní otázku, kterou bylo v dané věci třeba řešit, označil to, zda jednání, kterého se obviněný V. W. dopustil, bylo nebo nebylo trestným činem vzhledem k tomu, že tímto jednáním jenom realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti. Velký senát Nejvyššího soudu projednal podanou stížnost pro porušení zákona ve veřejném zasedání dne 17. 10. 2002 a téhož dne rozhodl usnesením sp. zn. 15 Tz 47/2002, jímž podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění citovaného usnesení nejprve zdůraznil, že správnost napadaného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzoval v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané podle § 266 odst. 1 tr. řádu ex tunc, tedy podle skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, neboť zákon v této části řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nepřipouští. Pokud jde o stížností namítané porušení zákona z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, uvedl velký senát Nejvyššího soudu, že pokud trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jímž byl obviněný uznán vinným, není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona bez nutnosti jejich přezkumu, nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného za nezákonné jen proto, že při jeho spáchání se odvolával na své náboženské přesvědčení. Ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla totiž přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. A