20 Cdo 1049/2008 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1049/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 9. 2009 Spisová značka:20 Cdo 1049/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1049.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1049/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně  JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Marie Rezkové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v R. n. K., proti povinnému V. N., srážkami z odměny pro 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. E 746/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2002, č. j. 22 Co 484/2002-48, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 27. 3. 2002, č. j. E 746/2000-29, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nařízeného usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 10. 2000 srážkami z pracovní odměny, na niž mu přísluší nárok vůči Vazební věznici H. K.), odůvodněný tím, že podkladové rozhodnutí není dosud vykonatelné, neboť nebylo rozhodnuto o opravném prostředku, jejž proti němu podal. Toto tvrzení povinného nepovažoval soud prvního stupně za opodstatněné, neboť zjistil, že rozhodnutí Okresního úřadu v R. n. K. ze dne 22. 12. 1994, č. j. zdrav./1360/4/94/P, o uložení pokuty ve výši 30.000,- Kč povinnému, bylo rozhodnutím K. h. V. k. v H. K. ze dne 27. 3. 1995, potvrzeno, že povinný toto rozhodnutí převzal dne 6. 4. 1995 (jak vyplývá z připojené doručenky) a vykonatelným se stalo dne 21. 5. 1995. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 9. 2002, č. j. 22 Co  484/2002-48, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán důvod, neboť rozhodnutí K. h. V. k. v H. K. ze dne 27. 3. 1995, bylo povinnému doručeno dne 6. 4. 1995, přičemž s ohledem na podpis na doručence a ostatní podpisy povinného, kterými jsou opatřena jeho podání, nemá soud důvod zpochybňovat doručení rozhodnutí právě povinnému. Dále krajský soud uvedl, že po prohlášení konkursu na majetek úpadce (povinného) nelze podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. výkon rozhodnutí provést. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (včetně výroku o nákladech řízení) podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především namítá, že je státním občanem K. r. a že do Č. r. byl vydán toliko k trestnímu stíhání podle čl. 552 kolumbijského trestního soudního řádu, přičemž z rozhodnutí prezidenta K. r. ze dne 6. 4. 1999 se podává, že k jeho extradici došlo s výminkou ve smyslu čl. 550 kolumbijského trestního soudního řádu, podle níž … „vydávaná osoba nemůže být souzena ani odsouzena kvůli nějakému předchozímu skutku, který by byl jiný než ten, jenž je předmětem vydání, a nesmí být vystaven sankcím, jež jsou jiné než ty, o nichž bylo rozhodnuto v rozsudku“. Protože i rozhodnutí o pokutě má povahu správní sankce za údajný skutek, pro nějž však povinný nebyl do Č. r. vydán, a vzhledem k nedostatku mezinárodní smlouvy o právní pomoci mezi Č. r. a K. r., je zde „obecně založen“ jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat [§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Otázkou mezí a rozsahu použití rozhodnutí o extradici cizího státního příslušníka, která je v judikatuře českých odvolacích soudů řešena rozdílně, se však odvolací soud nezabýval. Dále dovolatel uvedl, že rozhodnutí o pokutě bylo vydáno vůči němu, přestože provozovatelem dotyčného podniku byl jeho bratr J. N., a že rozhodnutí odvolacího správního orgánu mu nebylo předepsaným způsobem doručeno, a nemohlo tak nabýt právní moci, což vyplývá i z toho, že až do roku 1999 pobýval mimo území ČR. Dalším důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost je i prekluze vymáhaného nároku, k níž podle § 71 odst. 3 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), došlo dnem 6. 4. 1998. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, při podání dovolání zastoupeným soudem ustanoveným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání není přípustné. Nejprve však dovolací soud musel vyřešit otázku, se kterým subjektem na straně oprávněného bude jednat jako s účastníkem řízení. V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že návrhem, doručeným soudu prvního stupně dne 20. 9. 2000, se Česká republika - Okresní úřad v R. n. K. jako oprávněná domáhala nařízení výkonu rozhodnutí referátu zdravotnictví Okresního úřadu v R. n. K. ze dne 22. 12. 1994, kterým byla povinnému uložena podle zákona č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, ve znění zákona č. 137/1982 Sb., pokuta ve výši 30.000,- Kč. V průběhu řízení pak oprávněná předložila rozhodnutí K. h. V. k. v H. K. ze dne 27. 3. 1995, jímž odvolací správní orgán odvolání povinného ze dne 4. 1. 1995 zamítl; toto rozhodnutí  nabylo právní moci a vykonatelným se stalo dne 21. 5. 1995. Ukládání pokut za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek podle zákona č. 36/1975 Sb., ve znění zákona č. 137/1982 Sb. a zákona č. 14/1997 Sb., bylo zákonem svěřeno okresním úřadům nebo obcím a příjem z nich se odváděl do rozpočtů okresních úřadů nebo rozpočtů obcí. Ve smyslu § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se při placení (vybírání) a při vymáhání těchto pokut postupuje (s výjimkami v zákoně uvedenými) podle části šesté tohoto zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999). Okresní úřady byly zřízeny zákonem České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. § 2 tohoto zákona). Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, který s účinností ode dne 12. 11. 2000 nahradil zákon č. 425/1990 Sb., okresní úřady definoval (srov. § 1 odst. 1 tohoto zákona) jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve správních obvodech, jež se nazývají okresy, a které mohou vykonávat státní správu i ve správních obvodech jiných okresních úřadů, stanoví-li tak zvláštní zákon. Okresní úřady byly podle ustálené judikatury soudů (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1998 sp. zn. Cpjn 68/97, uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) nejen správními úřady, ale i právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích, než které vznikaly při výkonu státní správy. Dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizačními složkami státu (srov. § 3 odst. 1 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první tohoto zákona). Ode dne 1. 1. 2001 proto již nebylo možné považovat okresní úřady za právnické osoby ani tehdy, vystupovaly-li v jiných právních vztazích, než které vznikají při výkonu státní správy. Okresní úřady byly zrušeny (ukončily svou činnost) dnem 31. 12. 2002 (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 1. zákona č. 320/2002 Sb.). Od 1. 1. 2003 pak nabyl účinnosti mimo jiné v části čtvrté zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, kterou byla provedena změna zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění zákona č. 337/1992 Sb., zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 325/1993