20 Cdo 1280/2003 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1280/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2004 Spisová značka:20 Cdo 1280/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1280.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 47 odst. 5 předpisu č. 71/1967Sb. § 32 odst. 2 písm. g) předpisu č. 337/1992Sb. § 32 odst. 2 písm. g) předpisu č. 352/2001Sb. § 81 odst. 1 písm. a) předpisu č. 13/1993Sb. § 240 odst. 1 písm. a) předpisu č. 13/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1280/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel – Celního úřadu v B. - dálnice, proti povinné E. spol. s r. o., zastoupené advokátem, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech pro částku 7.081.868,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 E 164/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 24. dubna 2002, č. j. 20 Co 167/2002-64, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinné potvrdil usnesení z 5. 2. 2002, č. j. 18 E 164/2002-55, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (ve výroku, kterým soud prvního stupně povinnou zavázal k zaplacení částky 50.000 Kč „na nákladech řízení“, odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení). S odvolací námitkou, že podkladové platební výměry – nejsou-li opatřeny otiskem úředního razítka v barvách státního znaku podle zákona ČNR č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, nýbrž otiskem pouze jednobarevným, což však umožňovala teprve právní úprava podle § 6 odst. 1 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů – jsou podle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neplatné, se odvolací soud vypořádal závěrem, že právě pro neexistenci právní úpravy barevnosti otisků služebních razítek mohly správní orgány používat i před výslovnou úpravou provedenou zákonem č. 352/2001 Sb. razítka jednobarevná. Podpůrně pak odvolací soud připojil argument, že (při nutnosti rozlišování závažnosti nedostatků rozhodnutí) by ani případná nesprávná barva otisku razítka, resp. jeho nebarevnost, nemohla způsobit neúčinnost platebních výměrů pro nedostatek náležitostí požadovaných ustanovením § 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též jen „správní řád“). V dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), povinná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v tom, že dovolací soud „nevzal dostatečně v úvahu, že nejde o otisk razítka, ale o státní znak, jehož provedení a užívání je upraveno zákonem.“ Tehdy účinný zákon č. 3/1993 Sb., přitom neznal státní znak v barvách jiných než uvedených v jeho příloze a užívání jednobarevného služebního razítka zavedlo teprve ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 352/2001 Sb., účinného od 5. října 2001. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky nesprávné také proto, že vykonávané platební výměry byly z hlediska jejich náležitostí posuzovány podle ustanovení § 47 správního řádu namísto ustanovení § 32 odst. 2 a 7 zákona č. 337/1992 Sb. I když podle dovolatelky „způsobuje nedostatek razítka relativní neplatnost i u rozhodnutí vydaného ve správním řízení“ (tedy podle správního řádu), mělo být podle jejího názoru vzhledem k novému znění (od roku 1997) ustanovení § 320 celního zákona i na řízení „zahájená podle správního řádu, avšak přenesená do doby nové právní úpravy“ aplikováno ustanovení § 32 odst. 2 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., výslovně zakotvující institut neplatnosti rozhodnutí neobsahujícího základní náležitosti. Ač úřední razítko se státním znakem – podle dovolatelky ovšem se státním znakem v barvách uvedených v zákoně č. 3/1993 Sb. – mezi tyto náležitosti patří, vykonávaná rozhodnutí jím opatřena nejsou. V podání z 5. 6. 2003 (č.l. 82), jímž dovolání doplnila, povinná dále namítá, že ve vykonávaných platebních výměrech chybí citace procesně i hmotněprávních předpisů, podle nichž celní úřad postupoval a celní dluh vyměřil, a že výrok těchto rozhodnutí – zejména používá-li se v něm nevysvětlených zkratek „SPD“ a „DPH“ – není formulován jasně a určitě. Kromě toho dovozuje, že odpovídají-li podle (jiného) rozhodnutí celního úřadu ze 17. 9. 2002, č. j. 4697/02-0223-01 (jež ovšem jako rozhodnutí vydané téměř 7 let po vydání vykonávaných platebních výměrů není titulem v předmětném vykonávacím řízení) za celní dluh v případě jejich plurality všichni dlužníci společně a nerozdílně, pak byli „zatajeni další účastníci v řízení“, a povinná, poukazujíc na ustanovení § 14 a § 47 odst. 5 správního řádu, spatřuje nicotnost podkladových správních rozhodnutí („vystavených pouze na její jméno“) i v absenci jmen těchto solidárních dlužníků. Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že je v něm řešena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že platební výměry, jejichž výkon je navržen, jsou vykonatelné. Dovolání není důvodné. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Dovolatelka se především mýlí již v závěru, že (nalézací) řízení zahájené podle správního řádu „…se přeneslo do doby, kdy nová právní úprava toto svěřovala již zákonu č. 337/1992 Sb.“ Jak vyplývá z obsahu spisu, všechny vykonávané platební výměry byly vydány dne 26. října 1995 a v odvolacím řízení (s výslovnými odkazy na ustanovení správního řádu jak ve výroku, tak v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu) potvrzeny dne 7. 3. 1996, tedy za účinnosti celního zákona č. 13/1993 Sb. před jeho novelizací provedenou s účinností od 1. 7. 1997 zákonem č. 113/1997 Sb. Podle ustanovení § 320 celního zákona ve znění před touto novelizací platilo pro řízení před celními orgány, že ve věcech celních přestupků se použije zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v ostatních věcech obecné předpisy o správním řízení, tedy správní řád (viz poznámka č. 1). Teprve od 1. 7. 1997 začalo platit, že při rozhodování (kromě jiného) o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, pokut a skladného se použil obecný předpis o správě daní a poplatků, tedy zákon ČNR č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného plyne, že při posuzování, zda vykonávané platební výměry obsahují náležitosti požadované zákonem, nebylo možno aplikovat ustanovení § 32 zákona č. 337/1992 Sb., nýbrž ustanovení § 47 správního řádu; ten však ani v tomto, ani v jiném svém ustanovení institut neplatnosti rozhodnutí – narozdíl od § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. – nezakotvuje, stejně jako nepředepisuje, jakým barevným provedením otisku úředních razítek mají být správní rozhodnutí opatřována, a nezná ani institut (v dovolání dovozovaný) neplatnosti relativní. V souladu s obecnou zásadou zastávanou i teorií správního práva procesního, že absence některé z náležitostí požadovaných pro rozhodnutí ustanovením § 47 správního řádu m