20 Cdo 1296/2021 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1296/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 5. 2022 Spisová značka:20 Cdo 1296/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1296.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Dobré mravy Změna závazku Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1296/2021-219 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 232/15, proti povinnému M. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, pro 4 583 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 31 EXE 9027/2017, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2020, č. j. 14 Co 154/2020-192, t a k t o: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2020, č. j. 14 Co 154/2020-192, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: 1) Ve shora označené věci Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 5. 2020, č. j. 31 EXE 9027/2017-155, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena podle směnečných platebních rozkazů vydaných Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 17. 12. 2010, č. j. 33 Cm 248/2010-7, dne 17. 12. 2010, č. j. 24 Cm 311/2010-13, dne 8. 12. 2010, č. j. 24 Cm 249/2010-9, a dne 8. 2. 2011, č. j. 33 Cm 311/2010-10 (dále „exekuční tituly“), za účelem vymožení pohledávek oprávněného v celkové výši 4 583 206 Kč s příslušenstvím. 2) Soud prvního stupně v mezích ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), posuzoval návrh povinného na zastavení exekuce opírající se o tvrzení, že mezi účastníky exekučního řízení (zahájeného 15. 6. 2017) byla dne 13. 8. 2013 uzavřena dohoda o splácení závazků, která obsahovala ujednání, že zaplacením dohodnuté částky ve stanovené lhůtě budou veškeré vzájemné vztahy mezi účastníky považovány za vypořádané. Splacením dohodnuté částky 5 000 000 Kč ve třech splátkách v konečném termínu tak dluh povinného zanikl, byť se povinný zpozdil s úhradou druhé ze splátek, avšak oprávněný s opožděnou splatností souhlasil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li uzavřen dodatek k dohodě, na jehož základě mělo dojít ke změně splatnosti druhé splátky, v ústní formě, tj. nikoli písemně jako samotná dohoda, pak se jednalo o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 a § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). 3) Měl-li oprávněný povinného (podle tvrzení navrhovatele) výslovně ubezpečit, že v případě zaplacení (v pořadí druhé) splátky v nově ústně sjednané lhůtě splatnosti bude vše v pořádku za předpokladu, že k úhradě celé dohodnuté částky 5 000 000 Kč dojde do 30. 6. 2016, přičemž tento konečný termín povinný dodržel, zkoumal soud prvního stupně, zda není podání exekučního návrhu oprávněným v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že povinný neunesl své důkazní břemeno, když jím navrženými důkazy neprokázal, resp. Ani nemohl prokázat, že oprávněný podal tzv. šikanózní exekuční návrh, což by bylo důvodem k zastavení exekuce. Protože v řízení naopak bylo prokázáno, že povinný své závazky z dohody neplnil včas, nemohlo se mu dostat výhody v podobě zániku závazků původních. Návrh povinného na zastavení exekuce je proto nedůvodný. 4) K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. 14 Co 154/2020-192, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje; ve spojení s tímto výrokem oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Michalu Suchánkovi, Exekutorský úřad Praha 9, náklady exekuce ve výši 6 655 Kč a povinnému k rukám jeho zástupce náklady prvostupňového řízení ve výši 132 297 Kč, jakož i náklady odvolacího řízení ve výši 33 338 Kč. Po provedeném dokazování odvolací soud uzavřel, že povinnému se podařilo, byť za pomoci nepřímých důkazů, prokázat, že oprávněný vyhověl jeho žádosti o prodloužení lhůty splatnosti druhé splátky s příslibem, že přes nesplnění lhůty splatnosti této dílčí splátky sjednané v dohodě bude oprávněný považovat dohodu za naplněnou při dodržení dalších platebních podmínek. Protože povinný další platební podmínky splnil a dohodnutou částku zaplatil ještě měsíc a půl před splatností celé sumy, jeví se postup oprávněného, který podal proti povinnému exekuční návrh pro vymožení v dohodě nezahrnutých pohledávek více než tři roky po doplacení částky sjednané v dohodě, a to v souvislosti s oprávněným odmítnutým požadavkem povinného na vydání kvitance za účelem dokončení realizace prodeje zastavených nemovitých věcí, jako tzv. šikanózní, což je důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (odvolací soud k tomuto závěru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). 5) Odvolací soud v podrobnostech uvedl, že za prokázaného stavu by provádění exekuce bylo „neslučitelné se zásadami exekučního práva“ (ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Aniž by zpochybňoval samotné nároky přiznané oprávněnému exekučními tituly, považoval za rozhodné, že oprávněný byl ochoten za účelem rychlého dosažení alespoň částečného plnění (a s vědomím předchozích neúspěšných exekucí) prominout povinnému část dluhu (z nyní vymáhaných exekučních titulů). Proto s povinným uzavřel dohodu na zaplacení závazku (5 000 000 Kč), který v té době představoval „hodnotu veškerého majetku“ povinného. Povinný na základě této dohody do deseti měsíců dohodnutou částku ve třech splátkách uhradil. Při žádaném posunutí druhé splátky byl oprávněným ubezpečen, že pro věřitele „je důležité, aby povinný platil, a pak bude vše v pořádku“. Povinný tak „ve výsledku“ dohodu dodržel, avšak oprávněný odmítl splnit svůj závazek prominout povinnému část dluhu, neboť zjistil, že povinný ještě disponuje určitým majetkem, z něhož by bylo možno uspokojit „větší část pohledávek“ oproti ujednaným 5 000 000 Kč. 6) Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od konstantní judikatury dovolacího soudu. Jedná se o otázky, a) zda i pozdní splnění závazku povinného plynoucího z písemně uzavřené dohody o splácení závazků má následky v podobě povinnosti oprávněného nevymáhat za povinným své pohledávky přiznané exekučními tituly, když tyto následky i v případě pozdního plnění měly být přislíbeny pouze ústně, a b) zda podání exekučního návrhu a vedení exekučního řízení je za uvedené situace zjevným zneužitím práva. 7) K otázce ad b) dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008, z pozdější judikatury pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, musí-li být podle odkazované judikatury dovolacího soudu zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odvolacím soudem nebyly hodnoceny relevantní skutečnosti na straně obou účastníků, proto je právní posouzení sporné otázky neúplné, a tudíž i nesprávné. 8) K odvolacím soudem přehlédnutým okolnostem dovolatel zdůraznil, že povinný se pro nesporný nedostatek písemné formy ujednání o prodloužení splatnosti druhé splátky nemohl důvodně domnívat, že mu budou zachovány výhody v podobě nevymáhání zbývající části dluhu, tj. že mu oprávněný žádnou změnu dohody v části pozdního plnění ze strany povinného neodsouhlasil. Odvolací soud dále pominul fakt, že povinný zahájil s oprávněným jednání o odkladu druhé splátky až v době, kdy již byl s úhradou této splátky v prodlení, tedy věděl, že nebude schopen podmínky dohody splnit. Pozdější zahájení exekučního řízení bylo dáno tím, že oprávněný měl pohledávky za povinným zajištěny zástavním právem na nemovitostech. Nelze jej “sankcionovat“ za to, že nevyužil svéh