20 Cdo 1373/2003 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1373/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2004 Spisová značka:20 Cdo 1373/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1373.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 173/1990Sb. předpisu č. 232/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1373/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. B., zastoupené advokátem, proti žalované Tělovýchovné jednotě L. B., zastoupené advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 901/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.3.2003, č.j. 14 Co 344/98-246, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14.3.2003, č.j. 14 Co 344/98-246, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 a č. 232/1991 Sb., jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem, zamítl. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně k navrácení majetkových práv žalovanou nevyzvala platným právním úkonem, byla-li odeslána již 25.6.1991, neboť jako subjekt práva se ustavila až dne 29.6.1991. Za rozhodný považoval odvolací soud okamžik, kdy právní úkon „opustí sféru dispozice příslušného subjektu či osob jeho jménem jednajících“, a nikoli ten, kdy se dostane do „sféry dispozice adresáta“. Dřívější výzvu žalobkyně nelze zahrnout mezi úkony ve věcech souvisejících se vznikem příslušné právnické osoby, jelikož činnost žalobkyně mohla být po jejím vzniku realizována i bez navrácení majetkových práv k příslušným nemovitostem. Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - v posouzení výzvy jakožto podmínky navrácení majetkových práv ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. - na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru měl být sporný právní úkon hodnocen nikoli ve smyslu § 39 obč. zák., nýbrž podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v tehdy platném znění. Dovolatelka dále uvedla, že až doručením výzvy dochází k založení právního vztahu mezi oprávněnou a povinnou, a teprve k tomuto okamžiku je namístě posuzovat otázku, zda výzvu učinil způsobilý subjekt. Nesouhlasí ani s názorem, že výzva, již předpokládají restituční zákony, není právním úkonem souvisejícím s jejím vznikem jako právnické osoby, neboť (naopak) je „základním předpokladem pro naplnění účelu (jejího) vzniku\"; již v průběhu odvolacího řízení ostatně tvrdila, že stejnopis původní výzvy byl i později \"předestřen zástupcům žalované pří ústním jednání\", a to po 24.7.1991, kdy žalovaná její restituční nároky odmítla. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.”). Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozsudku (jeho výroku), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud - s výjimkou vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. - je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Předmětem dovolacího přezkumu je tedy v první řadě posouzení, zda je správný právní názor, na jehož základě odvolací soud kvalifikoval kritickou výzvu k navrácení majetkových práv ze dne 25.6.1991 jako úkon, který účinky, předjímané rozhodnými restitučními předpisy, nezpůsobil, pročež podmínky uplatněného nároku dány nejsou. Oponenturou proti tomuto závěru dovolatelka vystihla dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je ve smyslu tohoto dovolacího důvodu nesprávné, jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků řízení). Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1991 Sb.), majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé (nyní České) obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákona č. 232/1991 Sb.), uplatní oprávněná organizace tento nárok písemnou výzvou, k níž připojí doklad o své registraci podle zvláštního předpisu a své stanovy, a doklady prokazující uplatňovaný nárok; jde-li o navrácení majetkových práv k movitým věcem, připojí i doklady prokazující, kde se věc nalézá. Písemná výzva, kterou předpokládá citované ustanovení § 2 zákona č. 232/1991 Sb., je jednostranným (adresovaným) hmotněprávním úkonem, jehož smysl tkví v tom, že povinné osobě zprostředkovává okolnost, že někdo jiný (kdo o sobě tvrdí, že je osobou oprávněnou) uplatňuje určité (o restituční předpisy opřené) subjektivní právo, jímž zasahuje do jejího dosavadního právního (majetkového) postavení, a v jakém rozsahu k takovému zásahu dochází (čeho se uplatněné právo týká). Aby výzva vyvolala následky, jež s ní hmotné právo spojuje, musí splňovat určité předpoklady. Mimo jiné musí obsahovat náležitou identifikaci subjektu úkonu, tedy určité a srozumitelné označení toho, kdo právní úkon činí (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.7.1998, sp. zn. 20 Cdo 436/98), a určitě a srozumitelně musí být projevena i vůle (směřující k navrácení majetkových práv), vtělená do výzvy tak, aby alespoň výkladem byla (objektivně) pochopitelná; to, čeho se uplatněné právo týká, lze vyjádřit jakýmkoli, adresátem výzvy bez rozumných pochybností vnímatelným, způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 1873/97, uveřejněný pod č. 90/1998 v časopise Soudní judikatura). Ve vztahu k poměrům, založeným restitučním zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.2.1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, (uveřejněném pod č. 77/1997 v časopise Soudní judikatura) konstatoval, že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání věci; to plyne zřetelně již z ustanovení § 5 odst. 1 zákona, resp. z dikce „vydá věci na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci...“. Přestože zákon nepřesně užívá pojmu nárok, je zřejmé, uvádí se v rozhodnutí, že výzva nárok teprve zakládá; jen tehdy, jestliže oprávněná osoba povinnou osobu předepsaným způsobem vyzve, stane se z jejího subjektivního práva nárok (na vydání věci), tedy právo soudně vymahatelné. Doručení písemné výzvy povinnému je tak podmínkou vzniku nároku. Podobné platí i v režimu restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. Dojitím výzvy se zakládá specifický právní vztah, jehož předmětem je restituční nárok, který se neindividualizuje toliko jím, ale i určením subjektovým - tím, kdo výzvu činí, a tím, kdo je jejím adresátem. Zásadně jen jimi může být uzavřena dohoda o navrácení majetkových práv (kterou předjímá ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb.) a jen do vztahu těchto subjektů může dopadnout (odpovídající) výrok soudního rozhodnutí v případě, že dohoda uzavřena nebyla (§ 3 odst. 2). Zákon č. 173/1990 Sb. v ustanovení § 2, jakož i zákon č. 232/1991 Sb. v ustanovení § 1 odst. 2, užívají pro osobu oprávněnou - mají-li jí být sokolské subjekty - označení „Československá obec sokolská“, jež se identifikuje s označením této právnické osoby jako celku (od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých 30. a 31.1.1993, se sdružení označuje „Česká obec sokolská“). Ta je subjektem oprávněným, a jí v tomto postavení může