20 Cdo 1520/2008 – Nejvyšší soud

20 Cdo 1520/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného ZKL, a. s., se sídlem v Brně, Jedovnická 8/2346, zastoupeného JUDr. Janou Skácelovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 8, proti povinnému ZETOR, s. p., Brno, státní podnik „v likvidaci“, se sídlem v Brně, Trnkova 111, zastoupenému JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 7/206, pro 665.758.199,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3578/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, č. j. 20 Co 61/2007-140, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 9. 2005, č. j. 69 Nc 3578/2005-5, vyslovil souhlas s podáním návrhu oprávněného na nařízení exekuce podle ustanovení § 129 zákona č. 120/2001 Sb. (výrok I.). Dále nařídil exekuci podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 17 Cm 646/93, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 666.758.199,32 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení od 27. 8. 1996 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 460.000,- Kč (výrok II.), jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Marcelu Dvořáčkovou, Exekutorský úřad v Hradci Králové (výrok III.), a rozhodl, že povinný uhradí oprávněnému a exekutorce náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím (výrok IV.). Krajský soud v Brně k odvolání povinného napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na vyslovení souhlasu s podáním návrhu oprávněného na nařízení exekuce a návrh na nařízení exekuce na majetek povinného zamítl (výrok I.). Oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále zavázal oprávněného zaplatit povinnému na nákladech řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce 171.438,35 Kč (výrok III.). Odvolací soud učinil právní závěr, že povinný není v dané věci pasivně legitimován. Krajský soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: V roce 1996 rozhodla vláda ČR o privatizaci státního podniku ZETOR, s. p., Brno. Ačkoliv původní rozhodnutí směřovalo k privatizaci formou veřejné soutěže, vláda následně rozhodla, že se státní podnik bude privatizovat přímým prodejem předem vybraným zájemcům, a to podle jednotlivých částí. Byl proveden audit účetnictví jednotlivých částí státního podniku, aby nemohlo dojít k účetním chybám. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 17 Cm 646/93, bylo povinnému Zetor, s. p. Brno uloženo, aby zaplatil Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „ČSOB“) částku 666.806.184,32 Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 27. 8. 1996 do zaplacení, a náklady řízení ve výši 460.000,- Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 5. 1997. Dne 21. 10. 1997 vláda převedla na Fond národního majetku privatizované části povinného, a to závod ložisek Brno a závod Hanušovice. Fond národního majetku dne 1. 11. 1997 převedl kupní smlouvou (Smlouvou o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou dle z. č. 92/1991 Sb., v platném znění, č.: 271/97-2) oba závody na společnost VLT Brno, a. s. za kupní cenu 0,- Kč. Podle Zápisu o předání majetku ze dne 16. 12. 1997 bylo součástí převodu i převedení krátkodobých bankovních úvěrů ve výši - 934.948.824,18 Kč, tedy závazků z úvěrů splatných i nesplatných. V příloze č. 7 k Protokolu o předání a převzetí části majetku na základě uvedené smlouvy jsou tyto úvěry konkretizovány tak, že zahraniční pohledávka ČSOB činí 625.534.006,91 Kč, investiční sankční KOB 110.700.536,22 Kč, úvěr TOZ-převod úroku KOB 162.357.307,97 Kč, úvěr na TOZ-sankční KOB 36.356.973,08 Kč; součet úroků je totožný s částkou uvedenou v Zápisu o předání majetku. Soud tedy uzavřel, že společnost VLT Brno, a. s. převzala i pasiva krátkodobých úvěrů ve výši 934.948.824,18 Kč, včetně úvěru poskytnutého ČSOB ve výši 625.534.006,91 Kč. Jistina tohoto úvěru ČSOB činila v době rozhodování Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 17 Cm 646/93 částku 626.581.991,91 Kč, tedy částku téměř totožnou s vymáhanou. VLT Brno a. s. se ihned po uzavření kupní smlouvy ještě před Zápisem o předání majetku hlásí k úvěrům, které poskytla státnímu podniku ČSOB, a dopisem ze dne 8. 12. 1997 navrhuje bance splácení. ČSOB následně vedla proti VLT Brno a. s. exekuci, ale řízení bylo k návrhu ČSOB dne 18. 10. 2005 zastaveno. Odvolací soud uzavřel, že předmětem exekuce je vymáhání zůstatku úvěru z roku 1992 (ČSOB poskytla státnímu podniku Smlouvou o úvěru pro rok 1993 úvěr ve výši 1.200.000.000,- Kč na zahraniční pohledávky z roku 1992 do lhůty splatnosti v teritoriích USA, Kanada, Německo, Francie, Finsko, Norsko a Velká Británie). Jestliže v roce 1997 dochází k privatizaci povinného, jejímž cílem je rozdělení státního podniku a jeho likvidace, pak je zřejmé, že noví nabyvatelé musí vedle aktiv převzít i pasiva váznoucí na privatizovaném subjektu. Již v rámci této privatizace bylo deklarováno, že nabyvatel v návaznosti na privatizaci závodu ložisek Brno a závodu Hanušovice převezme dluh vůči ČSOB. Jelikož privatizovaný podnik tvořil jeden celek a úvěr poskytnutý ČSOB na základě Smlouvy o úvěru z roku 1993 na zahraniční pohledávky z roku 1992 měl sloužit státnímu podniku jako celku, nikoliv jednotlivým závodům, nepovažoval odvolací soud za důvodnou námitku, že VLT Brno a. s. nemohl tento závazek převzít, protože nesouvisel s privatizovaným majetkem. Uvedl, že společnost VLT Brno a. s. byla s převodem nesplaceného úvěru srozuměna a v době jeho převodu jej ničím nesporovala. I pro případ, že by úvěr s privatizovaným majetkem nesouvisel, došlo k převodu minimálně proto, že věřitel (ČSOB) se tomuto převodu nebránil, přinejmenším s ním vyslovil konkludentní souhlas a dokonce začal nesplacený úvěr po VLT Brno a. s. exekučně vymáhat. I skutečnost, že společnost VLT Brno a. s. nabyla privatizovaný majetek za hodnotu 0,- Kč, svědčí o tom, že při převodu bylo zohledněno, že nabyvatel převezme i závazky, které privatizovaný podnik zatěžovaly. Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu trpí řadou právních vad, spočívajících v nesprávném posouzení věci, a že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Přitom v zásadě odmítá závěr soudu o tom, že vymáhaný závazek přešel při privatizaci povinného na VLT Brno, a. s., a že povinný není pasivně věcně legitimován. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzeními a důkazy předloženými oprávněným, skutkový stav vyložil volnou úvahou, aniž by svůj názor opřel o provedený důkaz, a při hodnocení důkazů vycházel pouze z komentářů, jež k těmto důkazům poskytlo Ministerstvo financí České republiky, které spravuje všechny státní podniky v likvidaci. Soud se dle tvrzení dovolatele vůbec nezabýval otázkou, jak mohl závazek přiznaný exekučním titulem přejít na VLT Brno, a. s., když podle exekučního titulu dlužná částka činila 666.806.184,32 Kč s 10,5 % úrokem z prodlení od 27. 8. 1996 (tato částka představovala jistinu ve výši 626.581.991,91 Kč s úrokem a úrok z úroku) a podle Protokolu o předání a převzetí majetku ze dne 15. 12. 1997 však společnost VLT Brno a. s. převzala závazek vůči ČSOB ve výši 625.534.006,91 Kč (tedy závazek o více než milion nižší, než činí částka přiznaná exekučním titulem). Závěr odvolacího soudu, že k rozdílu mohlo dojít v rámci částečných úhrad či upřesnění v auditu, je podle dovolatele v rozporu s dalšími důkazy, o něž odvolací soud své rozhodnutí opírá. Ze skutečnosti, že ČSOB vymáhala po VLT Brno, a. s. v exekučním řízení zahájeném v roce 2005 částku 666.806.184,32 Kč s příslušenstvím (tj. částku přiznanou rozsudkem z 10. 9. 1996, sp. zn. 17 Cm 646/93), dovolatel dovozuje, že v mezidobí od vydání titulu do zahájení exekuce nemohlo dojít k částečné úhradě či jiné administrativní úpravě. Tento závěr odvolacího soudu je „v příkrém rozporu s předloženými a soudem hodnocenými důkazy“. Je přesvědčen, že Protokol o předání a převzetí majetku ze dne 15. 12. 1997 nemůže být dokladem, z něhož by přechod závazku povinného z exekučního titulu na VLT Brno, a. s. vyplynul (§ 256 o. s. ř.). Také zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že se ČSOB nebránila převodu závazku na VLT Brno, a. s., poukazem na rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 24 Nc 6/93, předložené odvolacímu soudu, z něhož je zřejmé, že ČSOB právě kvůli nesplacenému úvěru chtěla privatizaci zabránit. Závěr o konkludentním souhlasu ČSOB s převodem závazku nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že ČSOB vedla exekuci proti VLT Brno, a. s., protože ČSOB vedla z titulu předmětného rozhodnutí exekuci i proti státnímu podni