20 Cdo 1539/98 – Nejvyšší soud

20 Cdo 1539/98 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města S. proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, a Okresnímu úřadu v K., za účasti Fondu d. a m., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 238/96, o dovolání dovolatelky „ČR - Fondu d. a m.\" proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10.4.1998, č.j. 15 Co 155/98 - 100, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinna dovolatelka zaplatit žalobci 1.075,-Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud odmítl odvolání vedlejšího účastníka proti rozsudku (ve znění opravného usnesení), jímž soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Vycházel z toho, že vedlejší účastník nemůže podat odvolání proti vůli účastníka, kterého ve sporu podporuje, a učiní-li tak přesto, je odvolání podáno nelegitimovaným subjektem (§ 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); podle jeho názoru právě tak tomu v dané věci bylo, jestliže „odpůrce\" před (odvolacím) jednáním sdělil, že s napadeným rozsudkem souhlasí, považuje jej za správný, a navrhl, aby byl potvrzen. Ve včasném dovolání v záhlaví označená dovolatelka (zastoupená advokátem) namítá, že ji soud „nesprávně považoval za vedlejšího účastníka a nikoli za odvolatele - hlavního účastníka\", v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil a účastníku odňal možnost jednat před soudem. Odvolání sice bylo podáno Fondem d. a m. (dále též jen Fondem) jako vedlejším účastníkem, nelze však pominout, že dnem účinnosti zákona č. 307/1997 Sb. (jímž byl změněn zákon č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže) se sporné nemovitosti staly předmětem správy Fondu, a na Fond tak - z Okresního úřadu v K. - přešlo právo hospodaření. Podle článku II. tohoto zákona, dovozuje dovolatelka, tedy nastala „procesní změna„ na straně žalované potud, že napříště v odvolacím řízení vystupovala jako žalovaná Česká republika „zastoupená\" Fondem, a nikoli, jako dosud, Okresním úřadem v K. Fond se tak stal subjektem, jehož se věc týká (§ 21 odst. 2 o.s.ř.), a povinností odvolacího soudu bylo (§ 103 o.s.ř.) z této změny v zastoupení účastníka vyvodit důsledky tím, že „s ohledem na § 107 odst. 1 o.s.ř.\" měl posuzovat dříve podané odvolání jako odvolání žalované, „tedy jediného řádného odvolatele a nikoliv jako vedlejšího účastníka\". Žalobce ve vyjádření k dovolání tomuto názoru oponuje, pokládaje jej za nepřijatelný a účelový. Pro závěr, zda odvolání bylo podáno oprávněným subjektem či nikoli, není podle jeho mínění rozhodný den vydání rozhodnutí odvolacího soudu, ale poslední den lhůty k odvolání; odmítne-li totiž odvolací soud odvolání podle § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nastává právní moc rozsudku soudu prvního stupně již dnem následujícím. Dovolatelka se v průběhu řízení nestala hlavním účastníkem - žalovaným, a proto jí nemohla být odňata možnost jednat před soudem. Pokud by pak podávala dovolání jako ta, kdo tvrdí, že v mezidobí vstoupila do práv a povinností na místo žalované, nebyla by „pasivně legitimována\" rovněž; nebyla by totiž, uzavírá žalobce, splněna podmínka článku II. zákona č. 307/1997 Sb., jíž je existence vlastnictví České republiky, neboť dříve bylo (pravomocně) určeno, že vlastníkem je on. Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení, kterým bylo odmítnuto odvolání, a dovolatelka jím uplatnila způsobilé dovolací důvody, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř.; jimi je dovolací soud (s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiných vad, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) v dovolacím přezkumu vázán. Ze spisu se podává, že žalobou byla žalovaná identifikována jako „Česká republika zast. ministerstvem financí\" a coby vedlejší účastník na její straně byl označen „Fond d. a m.\"; v průběhu řízení soud prvního stupně připustil, aby „na straně žalované vystupovala jako druhá žalovaná ČR - Okresní úřad K.\", a dalším podáním žalobce „zpřesnil\" označení žalované do podoby „Česká republika zastoupená Ministerstvem financí, Praha 1, Letenská 15, a Okresním úřadem v K.\". Proti této žalované soud prvního stupně vydal rozsudek (ve znění opravného usnesení), a stejně označil v napadeném usnesení žalovanou i soud odvolací (s výjimkou sdělení, že „vzhledem k tomu, že Ministerstvo financí namítalo nedostatek pasívní legitimace\", jednal soud „nadále\" s Okresním úřadem v K., obsaženého v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, otázce označení žalované soudy pozornost nevěnovaly). Odvolání podal Fond d. a m. s výslovným údajem, že je odvoláním vedlejšího účastníka, oproti tomu dovolání podala „ČR - Fond d. a m.\", pokládajíc se za nástupce žalované, a v něm tvrdí, že jako s podáním účastníka (nikoli vedlejšího, nýbrž hlavního) mělo být naloženo již s odvoláním. Způsobilým účastníkem občanského soudního řízení je i stát (Česká republika), jelikož má způsobilost mít práva a povinnosti (§ 19 o.s.ř., § 21 obč. zák.). Podle § 21 odst. 2 o.s.ř. za stát před soudem jedná pracovník (zaměstnanec) toho státního orgánu, jehož se věc týká, nebo pověřený pracovník (zaměstnanec) jiného státního orgánu. Z ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., jež formuluje (mimo jiné) požadavky na řádné označení účastníka řízení, se výslovná úprava ve vztahu k účastníku, jímž je stát, nepodává. Z důvodů praktických i procesních (potřeby zajistit pro stát podmínky reálného procesního chování) soudní praxe z citovaného § 21 odst. 2 o.s.ř. dovodila, že stát je náležitě označen tehdy, je-li s jeho označením (Česká republika) uveden název příslušného státního orgánu, to jest toho, jehož se věc týká, a jehož zaměstnanec bude za stát před soudem jednat. Je evidentní, že účastník označený jako Česká republika – (příslušný) státní orgán je subjektem odlišným od určeného státního orgánu; má-li tento orgán způsobilost být účastníkem řízení, může jím být i v tomtéž řízení; pak je ovšem nutné důsledně lišit procesní úkony České republiky od úkonů, které činí státní orgán jakožto úkony vlastní. Z ustanovení § 21 odst. 2 o.s.ř. plyne, že subjektem, identifikujícím stát, nemůže být subjekt jiný než státní orgán. Státním orgánem, jehož se věc týká, je z povahy věci orgán správní, a to ten, do jehož působnosti - stanovené právním předpisem - příslušný právní vztah (státu) spadá. V soudní praxi je jednoty v tom, že takovým - rozhodným - právním předpisem je zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, není-li úpravy speciální (viz kupř. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jmenovitě jeho § 6). Naopak takovými subjekty nejsou zpravidla subjekty práva hospodaření s majetkem státu nebo subjekty jeho správy podle zvláštních předpisů, a to již tím, nemají-li status státních orgánů (viz kupř. zákon č. 77/1977 Sb., o státním podniku, zákon č.171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášku č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V rozsudku ze dne 6.3.1996, sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněném pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že státní podnik není oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát resp. jménem státu a nemůže úspěšně žalovat o určení, že stát je vlastníkem, může se však domáhat určení, že má ke sporným věcem právo hospodaření; rozsudek, jímž soud žalobě vyhověl, je pak způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí potud, že namísto dosavadního vlastníka nemovitosti se zapíše vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97). Z toho plyne, že „orgán, jehož se věc týká\" ve smyslu § 21 odst. 2 o.s.ř. nelze směšovat s nositelem správy či práva hospodaření s majetkem státu; ten je vůči státu autonomní, a je vybaven specifickými (vlastními) právními instrumenty ochrany svěřeného majetku, byť jejich prosazení může mít do právní sféry státu relevantní dopad. Důvody, které dovolatelka uplatnila v dovolání, a jež svým obsahem vyjadřovaly kritiku rozhodnutí soudu prvního stupně (že a proč se žalobce nemohl stát vlastníkem), jsou pro daný dovolací přezkum bezcenné, neboť povaha přezkoumávaného rozhodnutí k nim přihlédnout neumožňuje; usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (a jen o ně jde) podle § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., lze totiž zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí (včetně soudu prvního stupně), jež mohly mít vliv na správnost závěru, že odvolání bylo podáno osobo