20 Cdo 1712/2003 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1712/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2004 Spisová značka:20 Cdo 1712/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1712.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 236 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1712/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) nezletilého A. V., B) nezletilého T. V., zastoupených matkou M. V., proti povinnému J. V., zastoupenému advokátem, srážkami ze mzdy pro výživné, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. E 484/96, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2003, č. j. 25 Co 58/2003-45, takto: I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2003, č.j. 25 Co 58/2003-45 se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. 7. 2002, č. j. E 484/96-34, jímž okresní soud vyrozuměl plátce pracovní odměny povinného o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami z této odměny (§ 294 odst. 3 občanského soudního řádu /dále též jen „o.s.ř.“/). Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá „nesprávné skutkové zjištění“ soudů obou stupňů, a to zejména ohledně výše dlužného výživného. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. v souzené věci nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení podle ustanovení § 294 odst. 3 o.s.ř. v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž soud vyrozuměl plátce mzdy, případně pracovní odměny, o nařízení exekuce, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61). Protože dovolání není přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. dubna 2004 JUDr. Vladimír Mikušek, v.r. předseda senátu