20 Cdo 191/2026 — Nejvyšší soud

20 Cdo 191/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2026 Spisová značka:20 Cdo 191/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:20.CDO.191.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vykonatelnost rozhodnutí Exekuce Dotčené předpisy:§ 261 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 191/2026-169 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného S. V. J. XY zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti povinnému P. R., zastoupenému Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, pro 81 842 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení a částečné zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 544/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025, č. j. 62 Co 469/2024-86, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025, č. j. 62 Co 469/2024-86, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. srpna 2024, č. j. 65 EXE 544/2024-56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. ledna 2025, č. j. 62 Co 469/2024-86, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. srpna 2024, č. j. 65 EXE 544/2024-56 („dále též jen soud prvního stupně“), kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I) a na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (výrok II). Povinný své návrhy odůvodnil tím, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen, nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, exekuční návrh je šikanózní, vyrozumění o zahájení exekuce je neplatné, neúčinné a nesprávné, postižení nemovité věci je nepřiměřené, exekuční příkaz prodejem nemovité věci neobsahuje předepsané náležitosti a exekucí dochází ke zcela zjevné nespravedlnosti. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřely, že v projednávané věci nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť exekuční titul netrpí zásadními vadami, exekuce není v rozporu s principy právního státu a nevede ke zjevné nespravedlnosti. Nejedná se ani o šikanózní návrh. K námitce povinného na nedoručení exekučního titulu uvedly, že exekuční soud je oprávněn tuto otázku posuzovat jedině tehdy, pokud nebylo rozhodováno o opravném prostředku proti exekučnímu titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 616/2015). Zde ze spisu vyplynulo, že povinný proti exekučnímu titulu podal odvolání, nicméně odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Jelikož nalézací soud otázku doručení exekučního titulu musel posuzovat v rámci odvolacího řízení, je třeba vycházet z pravomocného exekučního titulu a dospět k závěru, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen. Z návrhu povinného ani ze spisu se nepodává, že by povinný měl i jiný majetek, jehož postižením by mohlo dojít k uspokojení vymáhané pohledávky dříve než prodejem předmětného nemovité majetku, soudy proto shledaly nedůvodnou i námitku povinného ohledně nepřiměřenosti exekučního postižení nemovité věci. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je exekuční soud v řízení o zastavení exekuce povinen přezkoumat námitku povinného, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 938/2008, z níž plyne povinnost exekučního soudu se takovou námitkou zabývat a případně provést potřebné důkazy. Podle povinného proto odvolací soud pochybil, pokud aproboval závěr soudu prvního stupně o nemožnosti přezkumu doručení exekučního titulu v případě, že tak již učinil nalézací soud v rámci odvolacího řízení. Dále povinný dovolacímu soudu předestřel otázku procesního práva, zda je to povinný, kdo je povinen předložit (označit) soudnímu exekutorovi další majetek, který by mohl být postižen v rámci vedení exekuce, pročež by došlo k částečnému zastavení exekuce prodejem nemovité věci, která sice již byla Nejvyšším soudem vyřešena (rozsudek ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, a usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3570/2014), avšak podle dovolatele by měla být přehodnocena, neboť by tato povinnost neměla „ležet“ na povinném, nýbrž na soudním exekutorovi, jehož úkolem je exekuci provést v souladu se zákonem a s ohledem na zásadu přiměřenosti a který disponuje zákonnými nástroji ke zjištění exekučně postižitelného majetku. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby odložil jeho právní moc a vykonatelnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť otázka, zda je exekuční soud oprávněn se zabývat doručením exekučního titulu v řízení o návrhu na zastavení exekuce v případě, že proti exekučnímu titulu bylo podáno odvolání, avšak odvolací řízení bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikované pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 166) plyne, že okolnosti významné pro závěr, zda je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že rozhodnutí je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti (potvrzením o vykonatelnosti ve smyslu § 261 odst. 2 o. s. ř., resp. § 41 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“), je-li její věcná správnost jakkoli zpochybněna. Přitom je pravidlem, že soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno. Z hlediska existence vykonatelného rozhodnutí je významnou okolností nejen to, zda rozhodnutí bylo řádně (a kdy) doručeno, nýbrž - je-li jím rozsudek - zpravidla i to, zda (a kdy) proti němu bylo podáno odvolání. Je-li vydáno pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu o odvolání proti podkladovému rozhodnutí, je pro soudy v exekučním řízení závazné a tyto soudy jsou jím vázány (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 1249/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 973/2010). Exekuční soud je tak v souladu s § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinen vycházet z pravomocného rozhodnutí soudu v nalézacím řízení, kterým byla řešena otázka doručování exekučního titulu. Sám exekuční soud může otázku doručení exekučního titulu v rámci posuzování jeho formální vykonatelnosti zkoumat pouze v případě, že by v době jeho rozhodování ještě nebylo rozhodnuto o opravném prostředku proti exekučnímu titulu (v rámci něhož nalézací soud musí vyřešit i otázku doručení), eventuálně v případě, že by opravný prostředek v nalézacím řízení nebyl podán vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 5395/2008, usnesení ze dne 25. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1506/2010, ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 616/2015, či již výše citované usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 973/2010). V projednávané věci bylo odvolací řízení (vedené proti exekučnímu titulu) zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Poplatková povinnost však dopadá i na podané opravné prostředky, jež nesplňují podmínky pro věcné (meritorní) projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2022, sp. zn. 26 Cdo 314/2022). Soud se v této fázi řízení zásadně ne