20 Cdo 2080/2006 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2080/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2007 Spisová značka:20 Cdo 2080/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2080.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2080/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného T. Š., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. A., zastoupenému advokátkou, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 Nc 13348/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2006, č.j. 23 Co 101/2006-40, takto: I.   Dovolání se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 700,- Kč k rukám advokátky.   O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 11. 2005, č.j. 16 Nc 13348/2005-24, jímž Okresní soud v Pardubicích zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce (podle rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 7. 1982, sp. zn. 11 C 845/82) vyklizením povinného z označeného bytu do zajištěné bytové náhrady. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nebyly splněny předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Oprávněný neprokázal zajištění náhradního bytu, jak mu (s přihlédnutím k článku III, bodu 6 přechodných ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, dále jen „zákon č. 519/1991 Sb.“), ukládá vykonatelný exekuční titul. Zajištěný byt v obci Uhelná povinný mohl získat do nájmu pouze na dobu určitou, popřípadě jej užívat jen na základě smlouvy o ubytování, uzavřené podle ustanovení § 754 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Nadto je zajištěný byt mimo obec (a dokonce i mimo územněsprávní celek), v níž je umístěn vyklizovaný byt. K námitce oprávněného ohledně promlčení práva povinného na přidělení bytové náhrady (od vydání podkladového rozhodnutí uplynula desetiletá promlčecí lhůta) odvolací soud uvedl, že právo bydlení a právo na zajištění bytové náhrady jsou komplexy různých práv, která ve svém celku tvoří právo nájmu, jež nemá toliko majetkový charakter. Právo na náhradní byt je spojeno s právem oprávněného na vyklizení a nelze je považovat za právo vyklizovaného, ale spíše za okolnost podmiňující běh lhůty pro vyklizení ve smyslu §160 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.) Oprávněný v dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (správně ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam váže ke třem následujícím otázkám (jejichž řešení pokládá v judikatuře za neustálené). Za prvé, zda v řízení o exekuci vyklizením bytu, za který je nutno zajistit bytovou náhradu, má být postupováno dle článku III, bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., nebo dle ustanovení § 368 odst. 2 o.s.ř.; za druhé, zda se právo na bytovou náhradu či přístřeší promlčuje podle § 100 obč. zák.; a za třetí, zda lze bytovou náhradu zajistit až teprve v den jednání odvolacího soudu. Dovolatel dále namítá, že řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nebyla zachována rovnost účastníků a bylo mu odňato právo na spravedlivý proces), čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinný se ve vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a označil dovolání za nepřípustné. Dovolání vskutku není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a ustanovení § 130 zákona č. 120/2001 Sb., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Oprávněný argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99).   Závěr odvolacího soudu o povinnosti oprávněného zajistit náhradní byt má oporu v článku III, bodu 6, větě první, přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., podle něhož pravomocné rozsudky o vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Zmíněné ustanovení zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt. Současně dává tomu, v jehož prospěch byla stanovena povinnost byt vyklidit po zajištění této formy bytové náhrady, oprávnění domáhat se žalobou určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady (náhradní ubytování), případně že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec. Citované ustanovení je ustanovením speciálním, jež zohledňuje změny provedené s účinností k 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1287/98, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 2, ročník 2001 pod č. 29. Naproti tomu ustanovení § 368 odst. 2 o.s.ř., na které povinný poukazuje, se týká zcela jiného období. Vztahuje se na tituly vydané před 1. 4. 1964, než nabyl účinnosti zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v dané věci nejde ani ve vztahu k namítanému promlčení. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2002 pod č. 14, zaujal právní názor, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu ve sporu o vyklizení bytu, a že mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá. Co do zajištění bytové náhrady však podle tam uvedeného názoru nejde o „uložení povinnosti“ ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v