20 Cdo 2165/2001 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2165/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2002 Spisová značka:20 Cdo 2165/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2165.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 32 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 32 odst. 2 předpisu č. 142/1947Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2165/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 11/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2001, č.j. 20 Co 40/2001-140, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2001, č.j. 20 Co 40/2001-140, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označil, neboť dospěl k závěru, že stát tyto nemovitosti nikdy „postupem podle předpisů o pozemkových reformách“ nenabyl, pročež žalobce, nezpochybnitelný původní vlastník, své vlastnické právo k nim ani nemohl pozbýt. Za chybný pokládal názor soudu prvního stupně, že s ohledem na ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo třeba žádného rozhodnutí, jímž by stát nabyl vlastnické právo k žalovaným nemovitostem, a pro posuzovanou věc nepokládal za použitelný ani zákon č. 298/1990 Sb., jelikož dopadá na vztahy jiné, kdy k odnětí majetku církevních subjektů došlo „podle dobově platného práva a v souladu s ním“; jestliže však byl majetek státem převzat bez právního důvodu a v rozporu s tehdy platnými předpisy, je žalobce legitimován k žalobě o určení vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů. Přechod vlastnického práva se v rozhodné době řídil ustanoveními obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o.z.o), podle něhož k nabytí vlastnictví nemovitostí bylo podmínkou jejich převzetí, tedy zápisu do veřejných knih, a tím nebyla pouhá poznámka zamýšleného převzetí (jak tomu bylo v daném případě), jež měla jen informativní charakter. Stát podle odvolacího soudu musel vyjádřit odpovídající vůli, což se mohlo stát jen „řádným správním rozhodnutím“, a k zápisu do veřejných knih bylo tedy nutné „ve smyslu § 4 a § 6 zákona č. 142/1947 Sb. pravomocné správní rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterým by stát převzal přesně označené nemovitosti“. Zápis o převzetí ze dne 26.10.1950 však svědčí, uvedl odvolací soud, pouze o převzetí faktickém, neboť správním rozhodnutím není. Existence pravomocného správního rozhodnutí Ministerstva zemědělství, na základě kterého by bylo možno vložit vlastnictví státu do pozemkových knih, však v řízení zjištěna nebyla, a proto za účinnosti obecného zákoníku občanského stát vlastnictví nenabyl. Totéž platí i za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., neboť sice již intabulace nutná nebyla, bylo však nadále zapotřebí listiny, „na základě které vlastnictví přešlo“, a která musela odpovídat „zákonu, za jehož platnosti vznikla“. Ve včasném dovolání žalovaný (za nějž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) uplatnil námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Odvolací soud upřel význam faktickému převzetí nemovitostí (k němuž nesporně skutečně došlo na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství o přidělení do správy a užívání Č. s. s.) bezdůvodně, jelikož opačný závěr plyne jak z rozhodných předpisů o pozemkových reformách (včetně ustanovení o důsledcích poznámky zamýšleného převzetí), tak z ustanovení § 32 odst. 2 zákona o půdě. Zvláštního správního rozhodnutí „ještě před rozhodnutím o přídělu a faktickým převzetím“ k tomu, aby se stát stal vlastníkem, třeba nebylo, zejména když dnem 1.1.1950 byl opuštěn tzv. intabulační princip. Přechod vlastnického práva na stát byl podle dovolatelova názoru „perfektně“ završen (v souladu s tehdy platnými předpisy), a proto nelze vylučovat ani použití zákona č. 298/1990 Sb. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadený rozsudek pokládá za správný; okamžik nabytí vlastnického práva k dotčeným nemovitostem ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 142/1947 Sb. se nevázal k jejich faktickému převzetí, ale k existenci „správního rozhodnutí o převzetí“ vydaného Ministerstvem zemědělství, které splňovalo „všechny náležitosti“, a to platilo nejen pro intabulaci, nýbrž i poté, co nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb.; touto tzv. vkladní listinou byl „výrok správního úřadu“ podle § 33 lit. d/ knihovního řádu. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, a z podřazení zjištěného skutkové stavu této normě dovozuje, jaká mají účastníci práva a povinnosti; při aplikaci práva jde především o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen), je předmětem dovolacího přezkumu - jak se podává z předchozího - správnost právních názorů, jež odvolací soud uplatnil ve vztahu ke třem okruhům otázek: za prvé, jaké důsledky lze pro hodnocení žalobcova nároku vyvozovat ze speciálního restitučního zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., za druhé, jaký význam má pro úsudek, zda stát nabyl vlastnictví podle zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů (resp. na základě jakých podmínek), ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a za třetí, zda bylo k završení procesu nabytí vlastnictví státem zapotřebí (po činěné poznámce zamýšleného převzetí) správního rozhodnutí, kterým je podmiňoval odvolací soud, případně jaká rozhodnutí uvažovaly předpisy upravující postupy revize první pozemkové reformy, a jaké důsledky nastaly účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., resp. poté (po 1.1.1951). První dvě právní otázky zodpověděl odvolací soud správně. Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů ř. ř. a k. a a. o. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti zákona (19.7.1990 resp. 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých ř. a k., nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází. V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28