20 Cdo 2306/2024 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2306/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 9. 2024 Spisová značka:20 Cdo 2306/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.2306.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2306/2024-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného R. F., proti povinné Obci Kamenný Přívoz, se sídlem v Kamenném Přívozu č. 285, identifikační číslo osoby 00241351, zastoupené Mgr. Kateřinou Turnhöfer, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Evropská č. 2758/11, pro vymožení povinnosti rozhodnout o žádosti oprávněného o poskytnutí informace, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha- západ pod sp. zn. 206 EXE 5458/2023, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2024, č. j. 18 Co 61/2024-116, takto: Dovolání povinné se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. ledna 2023, č. j. 54 A 7/2022-78 (dále též jen „exekuční titul“), uložil žalované (zde povinné), aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodla o žádosti žalobce (zde oprávněného) o poskytnutí informací ze dne 5. června 2021 a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Okresní soud Praha-západ dne 28. června 2023, č. j. 206 EXE 5458/2023-31, pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše, Exekutorský úřad Brno-město (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce vymožením povinnosti podle výše uvedeného exekučního titulu. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 22. prosince 2023, č. j. 206 EXE 5458/2023-85, ve spojení s usnesením ze dne 18. ledna 2024, č. j. 206 EXE 5458/2023-87, na návrh povinné zastavil exekuci a uložil oprávněnému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení povinné a náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi. Soud se ztotožnil s tvrzením povinné, že vymáhaná povinnost byla splněna před zahájením exekučního řízení, neboť povinná sdělením ze dne 9. března 2023, č. j. 449/2023/OÚ/V (dále též jen „Sdělení“), oznámila oprávněnému, že (jím) požadované informace se nacházejí na internetových stránkách povinné, čímž splnila exekučním titulem uloženou povinnost rozhodnout o žádosti oprávněného. K odvolání oprávněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2024, č. j. 18 Co 61/2024-116, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud vzal za prokázané, že povinná po právní moci exekučního titulu reagovala na žádost oprávněného o poskytnutí informací Sdělením, uvedený úkon však neshledal za úkon s účinkem vyřízení žádosti o poskytnutí informace, proti němuž by bylo možné bránit se správní žalobou. Z uvedeného Sdělení totiž nevyplývá, že by povinná žádost oprávněného odmítla, naopak se z něj podává, že povinná odkázala oprávněného na své internetové stránky, jedná se proto o způsob vyřízení žádosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák. o svobodném přístupu k informacím“), který lze tímto způsobem vyřídit toliko ve lhůtě 7 dnů od přijetí žádosti a podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2020, č. j. 9 As 296/2019-29, se jedná o lhůtou propadnou, tudíž po jejím uplynutí zaniká možnost daný úkon učinit, což se stalo v projednávané věci, jelikož Sdělením ze dne 9. března 2023 povinná reagovala na žádost oprávněného ze dne 5. června 2021. Povinná tak dosud nesplnila povinnost uloženou exekučním titulem a odvolací soud neshledal důvod pro zastavení exekuce. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelka má za to, že Sdělením ze dne 9. března 2023 beze zbytku splnila uloženou povinnost, neboť z něj zřejmě vyplývá vůle povinného subjektu neposkytnout žadateli požadované informace. Odkaz na místo, kde lze dané informace nalézt, jsou uvedeny až v závěru Sdělení, z čehož podle dovolatelky nelze dovodit, že by se jednalo o vyřízení žádosti podle § 6 odst. 1 zák. o svobodném přístupu k informacím, jelikož v předchozích odstavcích bylo oprávněnému sděleno, že vzhledem k funkci jeho manželky v zastupitelstvu obce XY má požadované informace k dispozici, a dále že informace mu již byly zaslány poštou. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, č. j. Pl. ÚS 12/17, podle kterého není rozhodné, zda napadený individuální právní akt je označen jako rozhodnutí, jakou má formu či strukturu, nýbrž zda je způsobilý negativně zasáhnout právní sféru žalobce. Dovolatelka připustila možný obsahový rozpor Sdělení spočívající v tom, že oprávněnému zde bylo sděleno, že má požadované informace k dispozici, a nebudou mu proto poskytnuty, a zároveň informaci o tom, kde je nalezne. Případnou nicotnost Sdělení by však musel na základě opravného prostředku definovat nadřízený správní orgán, což se v daném případě nestalo. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud „zcela nesprávně a účelově v neprospěch dovolatelky“ aplikoval závěry Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2020, č. j. 9 As 296/2019-29, jelikož zde Nejvyšší správní soud vyložil pojem prekluze podle § 6 odst. 1 zák. o svobodném přístupu k informacím na základě jiného skutkového stavu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Dovolatelka však předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. ve svém podání náležitě nevymezila, neboť neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatelka sice namítala odchýlení od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. P1.ÚS 12/17, na jehož závěrech poukazovala na to, že Sdělení zřejmě splňovalo podmínky pro označení za rozhodnutí, avšak napadené usnesení není s uvedeným nálezem Ústavního soudu v rozporu, neboť odvolací soud (právě) s odkazem na tento nález přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že o rozhodnutí v materiálním smyslu se jedná i v případě, odmítne-li povinný subjekt žádost o poskytnutí informací toliko neformálním přípisem. Odvolací soud poté s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu dospěl k právnímu závěru odlišnému od návrhu povinné a z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka namítá odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2020, č. j. 9 As 296/2019-29, respektive jeho nesprávnou aplikaci, uvedené však nemůže být způsobilým dovolacím důvodem, neboť zákonným důvodem dovolání je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., toliko odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvy