20 Cdo 2344/2025 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2344/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 10. 2025 Spisová značka:20 Cdo 2344/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.2344.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Exekuce Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2344/2025-112 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné A. L., zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 667/42, proti povinnému J. S., zastoupenému Mgr. Jakubem Stanzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, K. Světlé 2587, pro 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 1195/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2025, č. j. 13 Co 116/2025-90, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“ či „městský soud“) usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. 13 Co 116/2025-90, k odvolání povinného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 2. 2025, č. j. 35 EXE 1195/2024-58, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem, Exekutorský úřad Praha 9, pod sp. zn. 098 EX 00521/24 podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2024, č. j. 53 Cm 78/2023-28 (dále rovněž „exekuční titul“), za účelem vymáhání pohledávky oprávněné ve výši 20 000 000 Kč (směnečný peníz) s úrokem 6 % ode dne 2. 8. 2021 do zaplacení, dále pro směnečnou odměnu ve výši 66 666 Kč, pro náklady řízení v částce 1 162 751,50 Kč a pro náklady exekuce. 2/ K námitce povinného, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen, a tudíž není vykonatelný, odvolací soud aproboval závěry soudu prvního stupně, jenž odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2024, č. j. 2 Cmo 194/2024-79, který se v rámci odvolacího řízení (při přezkumu odvoláním napadeného usnesení městského soudu ze dne 29. 10. 2024, č. j. 53 Cm 78/2023-61, o odmítnutí odvolání povinného do exekučního titulu) „precizně vypořádal se všemi atributy doručování exekučního titulu“. Tím je v posuzovaném případě rozsudek městského soudu, který nabyl dne 5. 3. 2024 právní moci (§ 159 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“) a uplynutím třídenní lhůty k plnění se stal dne 9. 3. 2024 vykonatelným (§ 161 odst. 1 o. s. ř.). Exekuční soud je takovým rozhodnutím vázán a nemá důvod exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. Není též oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu či správnost procesního postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019), jestliže důvody k prolomení této obecně platné zásady nenalezl. Opakovaná argumentace povinného, že „se zřejmě stal obětí promyšleného podvodu a činí kroky k trestněprávnímu prověření věci“ a „že klíčový důkaz (originál směnky) se nenalézá v jeho dosahu a je nucen pro jeho vydání vést jiné soudní řízení“, zůstala podle názoru odvolacího soudu „jen v rovině ničím nepodloženého tvrzení“, takže není dán rovněž důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 3/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním a předestřel tři právní otázky: a/ zda může soud při posuzování návrhu na zastavení exekuce v některých případech prolomit zásadu nepřezkoumatelnosti vykonatelného rozhodnutí nalézacího soudu; k této otázce dovolatel poukázal na obdobné věci řešené Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 1452/2010, ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 2432/2010, a ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012; b/ zda lze zastavit výkon rozhodnutí (exekuci) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případě nepředložení originálu směnky ze strany oprávněného; taková otázka doposud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, a c/ zda je případný trestněprávní rozměr věci (konkrétně pravděpodobné zfalšování podpisu na směnce v hodnotě 20 000 000 Kč) důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; zde dovolatel odkázal na totožná rozhodnutí Nejvyššího soudu jako u otázky ad a). 4/ Dovolatel v podrobnostech uvedl, že v průběhu nalézacího řízení sice bylo na adresu jeho trvalého bydliště „z formálního hlediska (…) správně doručováno“ a on poštovní schránku pravidelně vybíral, avšak žádné písemnosti svědčící o probíhajícím nalézacím řízení se zde nenacházely. Směnku, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, nikdy nepodepsal (neměl proto důvod očekávat soudní řízení) a má za to, že „se stal obětí promyšleného podvodu ze strany jednoho či několika pachatelů“, kteří směnku padělali a následně „se znalostí zvyků povinného několikerým výběrem předmětných písemností z poštovní schránky zajistili“, aby dovolatel „nebyl o průběhu soudního řízení informován“. Povinný se proto v nalézacím řízení objektivně nemohl bránit, jestliže z kopie směnky není možné nepravost jeho podpisu prokázat a originál směnky se zde nenachází, neboť byl po skončení řízení vrácen oprávněné, která by měla směnku na výzvu exekučního soudu předložit. Exekuce proto vede ke zjevné nespravedlnosti a je v rozporu s principy právního státu. Byl-li exekuční titul vydán na základě trestného činu (padělání směnky), je nezbytné exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. 5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že posuzované dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6/ Rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě setrvává na závěru, že věcnou správnost exekučního titulu již nelze v exekučním řízení přezkoumávat, jeho obsahem je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet. Exekuční řízení je totiž ze své podstaty určeno pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (k tomu srov. z mnoha rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2024, sp. zn. 20 Cdo 3782/2023, dále rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, nebo ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11). 7/ Ačkoli judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu, stále je zapotřebí respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle uvedeného ustanovení se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem se základními principy demokratického právního řádu v kolizi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). Zcela přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena, čemuž odpovíd