20 Cdo 2486/2023 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2486/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2023 Spisová značka:20 Cdo 2486/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2486.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Exekuce Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2486/2023-389 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné KČ Invest spol. s r. o., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Hartigova 2596/211, identifikační číslo osoby 26739208, zastoupené Mgr. Lucií Karalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, proti povinnému R. V., za účasti bývalé manželky povinného J. V., zastoupených Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, pro 1 934 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 1806/2020, o dovolání povinného a jeho bývalé manželky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2023, č. j. 23 Co 24/2023-301, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. 23 Co 24/2023-301, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 11. 2022, č. j. 36 EXE 1806/2020-269, jímž soud prvního stupně zamítl návrh bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce „v rozsahu jejího provádění na základě exekučních příkazů vydaných pověřeným exekutorem Mgr. Richardem Bednářem, Exekutorský úřad Praha 10, dne 1. 12. 2020 pod č. j. 003 EX 414/20-10, a č. j. 003 EX 414/20-12“ (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a dále zamítl návrh povinného na zastavení exekuce „jako celku“ a návrh na částečné zastavení exekuce „v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu vydaného pověřeným exekutorem Mgr. Richardem Bednářem, Exekutorský úřad Praha 10, dne 1. 12. 2020 pod č. j. 003 EX 414/20-11“ (výrok II.). 2/ Odvolací soud zcela akceptoval rozsah a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně a na základě soudem prvního stupně nalezených „správných skutkových zjištění“ aproboval rovněž právní závěry. Konstatoval, že v posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 8 To 150/2020 (dále “exekuční titul“), jímž byla povinnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s odsouzeným O. B. škodu jednak oprávněné společnosti ve výši 1 934 900 Kč, jednak společnosti CS AUTOLADA spol. s r. o. (identifikační číslo osoby 45310297 - dále „druhá poškozená společnost“) ve výši 9 780 450 Kč. Povinný uzavřel s J. V. dne 30. 10. 1981 manželství, které bylo ke dni 15. 6. 2020 pravomocně rozvedeno, přičemž společné jmění manželů (dále „SJM“) zůstalo nevypořádané. S ohledem na skutečnost, že exekučně vymáhaný závazek vznikl povinnému v letech 2010 až 2013 a jde o závazek z protiprávního jednání, bylo třeba vyřešit otázku rozsahu majetku, který může být exekučně postižen hlediskem „míry majetkové přiměřenosti“ ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák“). V tomto směru odvolací soud sdílel závěry soudu prvního stupně, že exekvovaný závazek nepřesahoval rozsahem míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, takže k vymožení pohledávky oprávněné lze vést exekuci podle § 262a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“). Výsledky dokazování (na něž odvolací soud v podrobnostech odkázal) totiž svědčí závěru o nadstandardních majetkových poměrech manželů V. Důvody pro zastavení exekuce proto nejsou dány, a to ani zčásti, konkrétně ve vztahu k jedné ideální polovině „bytové jednotky v XY“, o níž povinný a jeho bývalá manželka tvrdí, že vlastnicky náleží jejich synovi D. V.; způsobilým prostředkem obrany jmenovaného je zde vylučovací žaloba (§ 267 o. s. ř.). 3/ Proti usnesení odvolacího soudu podali povinný a jeho bývalá manželka dovolání, k jehož přípustnosti citovali ustanovení § 237 o. s. ř. s dodatkem, že „odvolací soud dílem minimálně částečně nerespektoval ustálenou judikaturu, a proto je nezbytné toto nesprávné rozhodnutí napravit a vzniklý rozpor vyřešit a odstranit, dílem pak tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“. 4/ Dovolatelé podrobně vylíčili průběh řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem a následně souhlasili s tím, že v případě deliktního závazku jednoho z manželů je třeba zkoumat, zda rozsah takového závazku nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a dále že se poměry v jejich věci řídí „dosavadní úpravou účinnou do 31. 12. 2013“. Zdůraznili však, že závěry soudu prvního stupně „jsou v příkrém rozporu s tím, co bylo provedenými důkazy prokázáno“, přičemž odvolací soud na nápravu nesprávnosti „takového postupu“ zcela rezignoval. Podle mínění dovolatelů z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že exekvovaný závazek se nestal součástí SJM a „exekuce tak měla být soudem zastavena, případně zastavena částečně v rozsahu týkajícím se postihu bývalé manželky povinného“. Názor Nejvyššího soudu vyslovený v několika věcech ohledně postižení majetku v SJM pro vymáhání dluhu vzniklého jednomu z manželů za trvání manželství „není bezbřehý“, neboť v posuzované věci je zásadní, zda manželka o dluhu věděla či nikoli a zda byl závazek manžela ke dni vzniku (ne)přiměřený majetkovým poměrům manželů. Navrhli, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného usnesení a aby posléze usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 5/ K dovolání se vyjádřila oprávněná podáním ze dne 14. 7. 2023, v němž poukázala na nepřípustnost dovolání „pro absenci rozporu s ustálenou praxí“, jakož i „pro předchozí řešení posuzované otázky“ (k uvedeným bodům převážně citovala řadu judikátních rozhodnutí dovolacího soudu). Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného a jeho bývalé manželky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 a 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že posuzované dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7/ Primárně je neurčité samotné vymezení hlediska přípustnosti dovolání, neboť dovolatelé námitkou, že odvolací soud „ dílem minimálně částečně nerespektoval ustálenou judikaturu“ a „otázka dílem nebyla v rozhodování soudu dosud řešena“, ohlašují - byť ne zcela ve shodě se zákonnou dikcí - dvě hlediska přípustnosti dovolání, která nemohou ve vztahu k řešené otázce platit současně či neupřesněným „dílem“ (vzájemně se vylučují - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Zároveň musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolání rovněž v tomto ohledu selhává, neboť dovolatelé na podporu přípustnosti dovolání judikaturu dovolacího soudu neoznačili, pouze citovali úvahy Nejvyššího soudu, s nimiž napadené usnesení odvolacího soudu nekoliduje, konkrétně závě