20 Cdo 263/2001 — Nejvyšší soud

20 Cdo 263/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 5. 2001 Spisová značka:20 Cdo 263/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.263.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 263/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) Ing. A. H. a B) H. A. (právních nástupců V. H., zemřelého 27. 10. 1993, a M. H., zemřelé 16. 11. 1998), zastoupených advokátem, proti žalované P., a. s., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 179/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č.j. 16 Co 31/2000-221, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. B. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2000, č.j. 16 Co 31/2000-221 - po připuštění změny žaloby - „změnil\" rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 1995, č.j. 24 C 179/92-79, tak, že žalované - podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákonů č. 458/1990 Sb., č. 528/1990 Sb., č. 137/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 115/1994 Sb. (dále též jen „restituční zákon\") - uložil povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání pozemků „par. č. 584/1 o výměře 781 m2, 584/5 o výměře 299 m2, par. č. 584/6 o výměře 1000 m2, par. č. 584/10 o výměře 3980 m2, par. č. 584/11 o výměře 251 m2 zapsaných na LV č. 1535 pro obec P., katastrální území M.\" (specifikovaných odkazem na geometrický plán č. 733-76/95) do jejich podílového spoluvlastnictví, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a vyslovil přípustnost dovolání pro řešení otázky, „zda za stavbu vzniklou po převzetí pozemku státem ve smyslu § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění lze pokládat i stavbu vzniklou poté, kdy byla restituční žaloba pravomocně zamítnuta.\" Odvolací soud (po doplnění dokazování) zjistil, že rozhodnutí finančního odboru rady Obvodního národního výboru v P. ze dne 13. listopadu 1959 č.j. 88/1959 Ú.l.-51/A-Pop., vydané na základě § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jímž stát odňal geometrickým plánem č. 733-76/95 v podobě parcel specifikované pozemky V. H. (otci žalobců a manželu zemřelé M. H.), nabylo dne 12. prosince 1959 právní moci. Protože otec žalobců byl oprávněným subjektem (§ 3 odst. 1 restitučního zákona), jenž právo na vydání řádně uplatnil výzvou ze dne 15. dubna 1991, převzatou zaměstnankyní právního předchůdce žalované téhož dne, je nárok žalobců - jako dědiců V. H. a M. H. - na uzavření dohody o vydání nemovitostí s žalovanou (povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 restitučního zákona) po právu. Vydání věcí podle odvolacího soudu nebrání nejen právo stavby, jímž jsou pozemky zatíženy, ale ani „okolnost, že v mezidobí, kdy byl druhoinstanční rozsudek pravomocný, přenechala žalovaná předmětné nemovitosti do nájmu jiného subjektu, který rozvíjel na předmětných nemovitostech stavební činnost.\" I když ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona neuvádí - ve vazbě na umístění stavby na pozemku po jeho převzetí státem - žádné časové omezení, má odvolací soud zato, že stavba postavená na pozemku po účinnosti restitučního zákona nemůže mít vliv na výzvou založený nárok a zmařit tak jeho uspokojení. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročníku 1998, příloze sešitu č. 3, pod poř. č. 5, a ze dne 12. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1828/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročníku 1999, sešitu č. 3, str. 156 a násl., dovodil, že shora uvedené platí i za situace (která nastala v projednávané věci), kdy stavba byla zřízena po rozhodnutí odvolacího soudu (později dovolacím soudem zrušeného), jímž byl nárok na vydání pozemku pravomocně zamítnut; žalovaná totiž věděla o podaném dovolání a pokud na dotčených pozemcích stavěla, popřípadě umožnila stavět jinému, „činila tak s rizikem, že v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím a vyhovění žalobě v dalším řízení bude povinna dotčené pozemky vydat.\" Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Odvolacímu soudu vytkla nesprávné posouzení právního nástupnictví po zemřelé žalobkyni M. H. v tom smyslu, že žalobci nejsou jejími dědici, protože v době rozhodování v dědickém řízení žádný nárok neexistoval (žaloba byla tehdy pravomocně zamítnuta). Provedení důkazů dědickými rozhodnutími „po A. a M. H.\" až v odvolacím řízení jí měla být „odňata instance\", protože „byl zjištěn zcela jiný skutkový stav než v době vydání prvoinstančního rozsudku\". Žalobcům navíc odvolací soud přisoudil více, než soud prvního stupně. Skutkový stav byl podle dovolatelky zjištěn neúplně, nebyly totiž provedeny jí navržené důkazy (místní ohledání, znalecký posudek k ověření správnosti geometrického plánu). Pochybnosti vznesla i o tom, zda rozsudek odvolacího soudu byl řádně vyhlášen. Vycházejíc z tvrzení, že rozhodnutí ze dne 13. listopadu 1959 nenabylo právní moci a že výzvu k vydání věcí učinil V. H. před účinností zákona č. 137/1991 Sb., namítla dovolatelka nedostatek pravomoci soudu (pozemky sloužily původně zahradnictví a na jejich vydání se tak vztahuje zákon č. 229/1991 Sb.) a nesprávné právní posouzení účinků výzvy (již bylo třeba opakovat). Akceptaci geometrického plánu - argumentuje dále - nelze povinné osobě soudním rozhodnutím vnutit. Za stavbu vzniklou po převzetí pozemku státem ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona a bránící jeho vydání lze podle dovolatelky pokládat i stavbu zřízenou poté, co žaloba na vydání pozemku byla pravomocně zamítnuta; úvahu o tom, že povinná osoba nese riziko, plynoucí z důsledků možného zvratu v dovolacím řízení - nebyl-li podán návrh na odklad vykonatelnosti - odmítla s tím, že pomíjí princip právní jistoty. Pozemky, k nimž bylo zřízeno právo stavby, vydány - tvrdí dovolatelka - být nemohou. Žalobci - ztotožnivše se v rozhodujících směrech se závěry odvolacího soudu - navrhli ve vyjádření, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. května 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Dovolání bylo podáno včas, legitimovanou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř. (práva a povinnosti účastníků řízení vymezil rozsudek odvolacího soudu shodně jako soud prvního stupně ve svém rozhodnutí a užitá forma „změny\" je jen odrazem připuštěné změny žaloby v řízení před odvolacím soudem); důvodné však není. Odvolací soud - ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročníku 1997, příloze sešitu č. 7 - vymezil otázku, kterou považoval za zásadního významu po stránce právní, přímo výrokem rozsudku, jímž podle § 239 odst. 1 o.s.ř. vyslovil přípustnost dovolání. Dovolatelka (mimo jiné) prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. řešení, jež odvolací soud ve vztahu k možnosti aplikace ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona na daný případ přijal, zpochybnila, vylučujíc - poté, co na sporných pozemcích byla po pravomocném zamítnutí žaloby zřízena stavba - jinou formu nápravy křivdy než poskytnutí peněžní náhrady. Právní posouzení věci je nesprávné, když soud na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postave