20 Cdo 2778/2005 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2778/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 6. 2006 Spisová značka:20 Cdo 2778/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2778.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 předpisu č. 403/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2778/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce A. o. v O., proti žalovaným 1/ O. kraji, zastoupenému advokátem a 2/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Kodaňská 1441/46, IČ: 697 97 111, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 C 26/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. února 2005, č. j. 12 Co 677/2004-384, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. února 2005, č.j. 12 Co 677/2004-384, se ve vtahu k žalovanému 1/ zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Ve vztahu k žalované 2/ se dovolání odmítá. III. Žalobce a žalovaná 2/ nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně svým rozhodnutím zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení § 4 a násl. zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), a to proto, že žalobce - jakožto oprávněná osoba - řádně nevyzval v šestiměsíční lhůtě osobu povinnou osobu k vydání věci (§ 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Žalobce dne 19. dubna 1991 nesprávně vyzval Krajský národní výbor - likvidační skupinu v O. (nadto rozpočtovou organizaci, která nebyla zřízena zákonem nebo jiným právním předpisem, ale existovala pouze na základě usnesení vlády ČR ze dne 22. srpna 1990), namísto Okresního úřadu O. (§ 20 odst. 2 zákona č. 425/1990 Sb.); původnímu žalovanému 1/ Základní škole internátní pro děti s vadami řeči se sídlem v O. pak výzva k navrácení majetku nebyla ani doručena a ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. neexistoval ani jako právní subjekt. Pokud jde o žalovanou 2/, tak teprve v průběhu řízení (podáním ze dne 19. října 2001) žalobce navrhl, aby tento subjekt ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), vstoupil do řízení. Pokud by žalobce podal vůči povinné osobě řádnou výzvu (což nebylo v řízení prokázáno), byla by žaloba vůči žalované 2/ přesto zamítnuta, a to z důvodu vznesení námitky promlčení z její strany, když – v souladu s ustanovením § 101 obč. zák. – počala tříletá promlčecí lhůta běžet dne 1. června 1991 a skončila dne 1. června 1994. Nadto žalovaná 2/ již nebyla - při zohlednění ustanovení § 4 zákona č. 157/2000 Sb. - v okamžiku rozhodování sporu pasivně věcně legitimovanou. K odvolání žalobce odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně vztahujícím se k vadám restituční výzvy, když dovodil, že pokud žalobce vycházel z vlastnických údajů tehdejší evidence nemovitostí a současně z vědomí zániku Krajského národního výboru v O. a existence jeho likvidační skupiny, a této skupině adresoval výzvu (19. dubna 1991), pak je zapotřebí takové výzvě přiznat účinnost a považovat ji za výzvu uskutečněnou ve vztahu k povinnému ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. Za stěžejní v dané věci odvolací soud ovšem pokládá skutečnost, že žalobce měl žalobu podat proti povinné osobě, kterou v době podání žaloby (k 24. lednu 1994) byl Okresní úřad v O. (§ 20 zákona č. 425/1990 Sb., ve spojení s článkem II. zákona č. 321/1992 Sb.), neboť právě datum podání žaloby určovalo pasivně legitimovaný subjekt namísto Krajského národního výboru v Ostravě, na jehož místo ke dni zahájení řízení u soudu nastoupil uvedený okresní úřad. Žalovaný 2/ jakožto nástupce tohoto okresního úřadu by byl v řízení pasivně legitimován za předpokladu, že by řízení ve vztahu k Okresnímu úřadu v O. bylo zahájeno včas a nikoliv až v době, kdy byl nárok ve vztahu k němu již promlčen, a to pouze do data účinnosti zákona č. 157/2000 Sb., když k 19. říjnu 2001 dotčené nemovitosti již nebyly ve vlastnictví státu, ale O. kraje (§ 4 zákona č. 157/2000 Sb.). Žalovaný 1/ by proto byl povinnou osobou v době rozhodování soudu prvního stupně a byl by i pasivně věcně legitimován ve sporu, pokud by byla žaloba správně podána a řízení správně zahájeno proti Okresnímu úřadu v O. již 25. ledna 1994 a nikoliv až během řízení; bylo-li totiž řízení proti tomuto subjektu rozšířeno až 19. října 2001, pak platí závěry o promlčení nároku tak, jak dovodil ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Žalobce v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť odvolací soud řešenou právní otázku rozhodl v rozporu s hmotným právem, a nadto v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně pak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, který podal právní výklad ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Za otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) považuje žalobce posouzení právního nástupnictví povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. V daném případě se tedy jedná o otázku, zda právním nástupcem původně povinné osoby (Krajského národního výboru v O.) byl v rozhodném období pro uplatnění nároku u soudu Okresní úřad v O., kterému ze zákona náleželo právo hospodaření, ale nikdy nebyl držitelem dotčených nemovitostí, jejichž vydání je předmětem sporu, a zda je tedy tento subjekt pasivně věcně legitimován ve sporu o uzavření dohody o vydání věci podle příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. v okamžiku zahájení soudního řízení (tedy k 25. lednu 1994), nebo zda tímto subjektem byl faktický držitel předmětných nemovitostí (tj. Speciální mateřská škola pro děti s vadami řeči a Speciální základní škola pro žáky s vadami řeči na S. K.). S poukazem na výše uvedený rozsudek dovolacího soudu proto dovolatel dovozuje, že rozhodnou skutečností byla faktická držba těchto nemovitostí Speciální mateřskou školou pro děti s vadami řeči a Speciální základní školou pro žáky s vadami řeči na S. K. a nikoliv snad existující (ale nevykonávané) právo hospodaření s tímto majetkem. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná 2/ ve vyjádření namítla, že dovolatel nesprávně aplikuje závěry Nejvyššího soudu vyplývající z rozsudku ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003. Je toho názoru, že pro úspěch žalobního podání je (vedle dalšího) podstatné, aby byla žalována povinná osoba, popřípadě její právní nástupce. Pasivně legitimovaným účastníkem řízení mohl být v daném řízení jen ten, kdo byl k datu podání žalobního návrhu právním nástupcem původní povinné osoby a nikoliv ten, kdo měl být k tomuto datu držitelem dotčených věcí. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 16. dubna 1996, č. j. 12 Co 431/95-127 rozsudek soudu prvního stupně, avšak toliko pro procesní vady prvostupňového řízení a potřebu provedení dalších důkazů, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm a)