20 Cdo 3250/2009 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3250/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2011 Spisová značka:20 Cdo 3250/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3250.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dražba Exekuce Likvidace státního podniku Státní podnik Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1,2 předpisu č. 111/1990Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. § 2 předpisu č. 92/1991Sb. § 47b odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. § 54 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb. § 55 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb. § 44 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb. § 65 odst. 1 písm. g) předpisu č. 219/2000Sb. § 15 odst. 1 předpisu č. 62/2001Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 62/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 6. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3250/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Restaurace a jídelny Mělník, státního podniku „v likvidaci“, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Husova 579, identifikační číslo osoby 000 66 354, zastoupeného JUDr. Janou Brodinovou, advokátkou se sídlem ve Všeradicích 51, proti povinnému V. P., zastoupenému JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, pro 210.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 18 Nc 6294/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 11 Co 667/2007 - 37, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 11 Co 667/2007 - 37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 4. 9. 2007, č. j. 18 Nc 6294/2007 - 17, jímž Okresní soud v Litoměřicích nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 1999, č. j. 24 Cm 18/95 - 182, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2001, č. j. 3 Cmo 198/2000 - 227, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 210.640,- Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 23.539,- Kč a 5.875,- Kč a nákladů exekuce, jejichž výši určí soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, Exekutorský úřad Litoměřice. Odvolací soud s odkazem na § 44 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 10. 2009 (dále jen „exekuční řád“), považoval všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce za splněné, včetně toho, že oprávněný úředně ověřeným stejnopisem smlouvy o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu - pohledávkami (včetně přílohy č. 1- specifikací převáděných pohledávek ze dne 29. 9. 2004, mezi nimiž je uvedena i splatná pohledávka za povinným), uzavřenou s původním oprávněným Okresním podnikem služeb, státním podnikem „v likvidaci“, na níž byl podpis Ing. P. M. jako likvidátora obou smluvních stran úředně ověřen, prokázal ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb. převod práva z exekučního titulu. Námitku povinného, že k převodu práva z exekučního titulu u státních podniků „v likvidaci“ nemohlo smlouvou ze dne 17. 9. 2004 platně dojít, neboť § 54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. výslovně z působnosti tohoto zákona tyto podniky vylučuje, z čehož dovozoval nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněné k vymáhání pohledávky, považoval za nepřípadnou. V tomto ohledu dovodil, že byly-li obě smluvní strany zřízeny Okresním národním výborem v Litoměřicích zakládacími listinami ze dne 15. 12. 1988 (v případě původní oprávněné) a dne 16. 12. 1988 (oprávněné), tedy podle tehdy účinného zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku, přičemž u původní oprávněné je od 25. 5. 2004 jako zakladatel uvedena Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj a podle § 10 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků ČR na kraje a obce, byl dnem 1. 1. 2003 převeden výkon zakladatelských funkcí oprávněné do působnosti Ministerstva pro místní rozvoj, považují se obě smluvní strany podle § 31 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 5. 1990, za vzniklé podle tohoto zákona. Jejich právní poměry se tak účinností zákona č. 111/1990 Sb. řídí tímto zákonem, a to i po jeho zrušení zákonem č. 77/1997 Sb., o státním podniku, s účinností od 1. 7. 1997, jak to vyplývá z jeho přechodných a závěrečných ustanovení (§ 20 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku). Vzhledem k tomu, že oba státní podniky jako smluvní strany smlouvy nejsou státními podniky založenými podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, nic nebrání tomu, aby nakládaly se svým majetkem v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., tedy i podle § 55 odst. 3 tohoto zákona a § 16 vyhl. č. 62/2001 Sb. převedly majetek (pohledávky), a to i bezúplatně. Z tohoto důvodu nepovažoval za důvodnou námitku povinného, že bezúplatný převod pohledávky je vyloučen ustanoveními § 16 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 77/1997 Sb., zákona o státním podniku, a stejně tak nepřisvědčil jeho námitce, že likvidátor není způsobilý k uzavírání takovéto smlouvy z důvodu, že není statutárním orgánem, neboť při úkonech směřujících k likvidaci společnosti na něj přechází působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti (§ 70 a § 72 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Odvolací soud odmítl i námitku povinného, že u téhož soudu prvního stupně byl již pravomocně nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, jelikož až exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (§ 47 odst. 2 exekučního řádu). Překážka věci pravomocně rozhodnuté [§ 159 odst. 5 o. s. ř. (správně § 159a odst. 5 o. s. ř.) za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu] by tedy nastala až za situace, kdyby soudní exekutor vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinného, což však povinný netvrdil. Poukázal-li dále povinný na „nepřiměřený“ způsob exekuce ve smyslu § 263 o. s. ř., odvolací soud uvedl, že při rozhodování o nařízení exekuce prováděné podle exekučního řádu soud hlediska uvedená v tomto ustanovení neuvažuje, neboť exekuci nařídí, aniž by stanovil, jakým způsobem má být provedena. K postižení majetku povinného dochází až na základě exekučního příkazu, který exekutor vydá, přičemž při úvaze, jakým způsobem bude exekuce provedena, musí přihlédnout také k tomu, co z majetku povinného bude zřejmě postačovat k uspokojení pohledávky oprávněného (§ 47 odst. 1 věta třetí exekučního řádu). Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání (jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.), v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje tyto otázky: 1) „oprávnění likvidátora státního podniku svými úkony bezúplatně převádět aktiva jím likvidovaného podniku na jiný státní podnik v likvidaci“, 2) „oprávnění likvidátora státního podniku k aktivním úkonům pro nabývání do likvidace zcela nových majetkových práv, nijak nesouvisejících s předchozí činností jím likvidovaného podniku“, a 3) „zda je bez významu pro rozhodování soudu o nařízení exekuce skutečnost již nařízeného soudního výkonu rozhodnutí odepsáním z bankovního účtu povinného na základě téhož exekučního titulu“. K první formulované otázce dovolatel namítá, že bezúplatný převod pohledávky je vyloučen ustanovením § 16 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 77/1997 Sb. a že stejně tak byl po novelizaci zákonem č. 119/1995 Sb. s účinností od 14. 7. 1995 doplněn § 6 zák. č. 111/1990 Sb. o odstavec 4, podle kterého může státní podnik poskytnout bezúplatně plnění jen v těch případech, kdy je takové plnění uznáno platným zákonem o daních z příjmů za odečitatelný výdaj z příjmů podniku. Převod na jiný podnik v likvidaci však není a nikdy nebyl daňově uznatelným výdajem. Proto neexistuje zákonný podklad pro likvidátora státního podniku, aby mohl na kohokoli bezúplatně převádět aktiva jím likvidovaného podniku, bez ohledu na to, zda na něho dopadá režim zákona č. 111/1990 Sb. či zákona č. 77/1997 Sb., které bezúplatné převody zakazují. K druhé otázce vyslovuje názor, že bezúplatné nabytí pohledávky není v souladu s účelem likvidace, tj. stávající aktiva zpeněžovat do likvidace, a proto ani likvidátor „obdarovaného“ podniku nebyl oprávněn uzavřít jakoukoliv dohodu o nabytí dotyčných pohledávek. Stejně tak dohoda o změně hospodaření není způsobem likvidace a proto takovou dohodu nemohou uzavírat „sami likvidátoři