20 Cdo 3598/2021 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3598/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 9. 2022 Spisová značka:20 Cdo 3598/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3598.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Inhibitorium speciální Daňová exekuce Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3598/2021-399 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně WITCOOR s. r. o., se sídlem v Brně, Černovice, Hájecká 1194/12, identifikační číslo osoby 25682059, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované Ing. Miroslavě Motyčkové, insolvenční správkyni ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem ve Štětí, Pivovarská 600, identifikační číslo osoby 25844261, se sídlem insolvenční správkyně v Uherském Hradišti, Prostřední 132, za vedlejší účasti na straně žalované M. Z., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Davidem Heryánem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 20/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2021, č. j. 49 Co 51/2021-363, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Davida Heryána. III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: 1) Ve shora označené věci Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 34 C 20/2015-305, ve výroku I. zamítl „návrh“, aby soud určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků v katastrálním území XY, obec XY, parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY a XY (dále též jen „předmětné nemovité věci“ nebo „nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). 2) Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 49 Co 51/2021-363, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že sporné nemovitosti byly žalobkyní (které svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem - viz body 30 a 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) vloženy dne 16. 10. 2002 jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu společnosti ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. (dále „původní žalovaná“), a to v době, kdy byly nemovitosti postiženy v daňové exekuci na základě exekučního příkazu Finančního úřadu Brno II ze dne 18. 9. 2002, č. j. 124766/01/209940/5155 (dále „exekuční příkaz“), který byl žalobkyni doručen 27. 9. 2002 a jímž bylo podle § 335b odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ve spojení s § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZSDaP“), žalobkyni zakázáno s předmětnými nemovitými věcmi nakládat (tzv. speciální inhibitorium), přičemž uvedená daňová exekuce byla následně pro vady exekučního příkazu zrušena rozhodnutím Finančního úřadu Brno II ze dne 16. 12. 2002, č. j. 158277/02/289940/5155, z důvodu nesprávné výše vymáhané částky (pro vadu exekučního příkazu). 3) Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že vklad předmětných nemovitých věcí do majetku původní žalované byl platným právním úkonem (nyní právním jednáním). Odkázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména na rozsudek ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2012 Sb. rozh. obč., dále rovněž na rozsudek ze dne 4. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 1503/2019, usnesení ze dne 2. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1270/2020, či rozsudek ze dne 4. srpna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1934/2020), z níž vyplývá, že „pokud povinný během exekuce disponoval s určitou věcí v rozporu s generálním nebo speciálním inhibitoriem, je třeba platnost takového právního jednání posuzovat v návaznosti na průběh exekuce a důvody jejího ukončení“. Byla-li tedy posuzovaná daňová exekuce zrušena pro vadu exekučního příkazu, tj. od počátku byla vedena v rozporu se zákonem, nemohlo provedení vkladu předmětných nemovitých věcí poškodit majetkové zájmy oprávněné osoby. Nemůže-li obstát vadný exekuční příkaz jako důvod k provedení exekuce, nemůže obstát ani jako důvod pro omezení dispozičního oprávnění povinného, tudíž i porušení tímto exekučním příkazem uloženého zákazu disponovat majetkem nemá za následek absolutní neplatnost příslušného právního úkonu (právního jednání). 4) V podrobnostech odvolací soud doplnil, že v dané věci se po více než deseti letech od vkladu nemovitostí dovolává neplatnosti úkonu žalobkyně, která takové jednání sama provedla z pozice povinné v exekučním řízení; exekuční zákazy dispozic s majetkem však neslouží k ochraně povinných či dalších osob, ale k ochraně oprávněných a přihlášených věřitelů. Bez významu jsou proto námitky žalobkyně ohledně její „personální diskontinuity“ (tj. že v roce 2009 došlo ke změně jediného jednatele a společníka), koncentrace řízení, širších okolností případu, dalších důvodů neplatnosti vkladu předmětných nemovitých věcí do majetku původního žalovaného či ohledně skutečnosti, že došlo k porušení speciálního - a nikoli generálního - inhibitoria. Není-li žalobkyně vlastníkem sporných nemovitostí, které platně vložila do majetku původní žalované, je rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby věcně správný. 5) Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené obecné praxe dovolacího soudu, resp. které dosud v daném konkrétním skutkovém kontextu (…) nebyly vyřešeny“. V této souvislosti předložila k řešení „zejména“ otázku, „zda jsou v daném skutkovém případě naplněny důvody pro modifikaci v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dlouhodobě formulovaných obecných principů absolutní neplatnosti právních úkonů dle ustanovení § 39 jako neplatnosti působící erga omnes a ex tunc, bez možnosti pozdějšího zhojení a s povinností soudu přihlédnout k ní z moci úřední, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že nedošlo k naplnění účelu daňové exekuce (…) právě v důsledku porušení inhibitoria napadeným právním úkonem“. 6) Dovolatelka dále namítla, že se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, a to „řádného poučení žalobce dle ustanovení § 118a o. s. ř. a na ni navazujícího posouzení tvrzení resp. důkazního návrhu žalobce jako uplatněného až po koncentraci řízení, a tedy i neprovedení důkazu navrženého k jeho prokázání“. 7) K otázce hmotného práva (viz odstavec 5) dovolatelka upřesnila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003 (publikovaným pod číslem 30/2005 Sb. rozh. obč.), podle něhož „kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal (§ 335b odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), je neplatná pro rozpor se zákonem“ (§ 39 obč. zák.). Uvedený závěr Nejvyššího soudu ve vztahu k exekuci prováděné podle ex. řádu nelze bez dalšího aplikovat na daňovou exekuci podle ZSDaP, resp. na výkon rozhodnutí podle o. s. ř., jehož úprava se přiměřeně použije na daňovou exekuci (viz § 73 odst. 1 ZSDaP). Navíc je třeba důsledně rozlišovat mezi právními účinky generálního inhibitoria, které byly nejdříve limitovány judikaturou a později změněny novelou ex. řádu na relativní neplatnost (§ 44a ex. řádu), a tzv. speciálního inhibitoria, které původně v podmínkách ex. řádu neexisto