20 Cdo 3695/2021

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 27 Co 201/2021-38, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 6. 2021, č. j. 16 Nc 8901/2021-19, kterým soud prvního stupně určil, že exekuci prodejem nemovitých věcí povinné, specifikovaných ve výroku tohoto usnesení, provede soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň – město, na základě exekučního příkazu ze dne 3. 5. 2021, č. j. 134 EX 08357/11-473.

Proti usnesení odvolacího soudu podal soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10, dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.

Podle ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí – dále jen „zákon č. 119/2001 Sb.“, jestliže ohledně týchž nemovitostí bylo více exekucí nařízeno tentýž den, rozhodne obecný soud povinného, která z těchto exekucí se provede.

Odcitované ustanovení předpokládá, že exekuční soud z moci úřední a případně i z podnětu exekutora vedoucího některou ze sbíhajících se exekucí prodejem nemovité věci rozhodne, ve které z exekucí se nemovitá věc prodá. Soudní exekutor však v takovém případě není účastníkem řízení (ani jeho dílčí fáze směřující ke stanovení, ve které z exekucí se nemovitá věc prodá), protože ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 119/2001 Sb. jej výslovně za navrhovatele neoznačuje. Exekutor přitom není účastníkem exekuce ani ze zákona (má postavení subjektu, ale nikoliv účastníka řízení, protože je v pozici soudu, viz ustanovení § 28 a § 36 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu). Soudní exekutor získává zvláštní postavení srovnatelné s pozicí účastníka pouze v dílčích fázích exekuce a jen výjimečně, vystupuje-li i v postavení osoby, o jejíž subjektivních právech a povinnostech se rozhoduje. Typicky je tomu tak v případě, že exekuční, odvolací nebo dovolací soud rozhodl o odměně a výdajích exekutora.

Dovolací soud tedy uzavírá, že proti usnesení, jímž soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 119/2001 Sb., je sice odvolání přípustné, avšak mohou je podat pouze oprávnění z těch exekucí, v nichž bylo v důsledku rozhodnutí soudu řízení přerušeno (oprávněný z exekuce prodejem nemovité věci, která se provede a nebude přerušena, není k odvolání subjektivně legitimován, protože jeho procesní práva a povinnosti nejsou rozhodnutím nijak dotčena), a rovněž povinný. Na právě uvedeném by ničeho nezměnil ani případný fakt, že odvolací soud exekutora pokládal za účastníka řízení podle ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 119/2001 Sb. Okruh účastníků exekuce, a tedy i osob oprávněných k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř., je totiž ukotven přímo zákonem.

Nejvyšší soud proto dovolání soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatel současně navrhl odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).