20 Cdo 61/2018 — Nejvyšší soud

20 Cdo 61/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2018 Spisová značka:20 Cdo 61/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.61.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Dovolání Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 7. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.9.2018IV.ÚS 3025/18JUDr. Jan Filipodmítnuto19.2.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 61/2018-120 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné obce Dolní Břežany, se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, identifikační číslo osoby 00241202, zastoupené JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti povinnému R. K., D. B., zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, odstraněním stavby, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 8543/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2017, č. j. 23 Co 131/2017-56, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. října 2017, č. j. 23 Co 131/2017-70, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše. O d ů v o d n ě n í : V označené exekuční věci Krajský soud v Praze (dále vesměs „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 6. 2017, č. j. 23 Co 131/2017-56, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 23 Co 131/2017-70 (dále rovněž „napadené usnesení“), k odvolání povinného změnil usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. 11. 2016, č. j. 206 EXE 8543/2016-33, tak, že exekuci na majetek povinného vedenou soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem, Exekutorský úřad Praha-západ (dále „soudní exekutor“), zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce je vedena podle pravomocného rozhodnutí Obecního úřadu D. B., stavebního úřadu, ze dne 11. 10. 2010, č. j. SÚ-3183/05/OS/II/106 (dále rovněž „exekuční titul“), jímž byla povinnému uložena povinnost do půl roku od právní moci uvedeného rozhodnutí odstranit stavby čtyř rozestavěných rodinných domů na pozemku č. parc. v katastrálním území D. B. Opíral-li povinný svůj návrh na zastavení exekuce o nedostatek legitimace oprávněné obce, odvolací soud s odkazem na ustanovení § 7 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a § 13 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, tuto námitku (shodně se soudem prvního stupně) neuznal, neboť rozhodování stavebního úřadu ve stavebním řízení je výkonem státní správy v režimu tzv. přenesené působnosti a legitimace k vedení exekuce proto oprávněné obci svědčí. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), čímž je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“). Exekuční titul totiž nabyl právní moci dnem 16. 2. 2011, vykonatelným se stal dne 16. 8. 2011 (viz lhůta ke splnění podkladovým rozhodnutím uložené povinnosti) a k nařízení exekuce došlo vydáním exekučního příkazu soudního exekutora dne 20. 9. 2016, tedy po uplynutí propadné pětileté lhůty. O náhradě nákladů zastaveného exekučního řízení rozhodl odvolací soud podle § 271 o. s. ř. ve spojení s § 52 a § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“). Proti usnesení odvolacího soudu oprávněná podala dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda pozastavení účinku rozhodnutí může zůstat bez vlivu na běh prekluzivní lhůty pro nařízení resp. provedení exekuce“ (s odkazem na ustanovení § 73 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 108 odst. 4 správního řádu), odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve zkoumané věci sice bylo možno exekuci nařídit nejpozději do 16. 8. 2016 a provést nejpozději do 16. 8. 2021, vykonatelnost exekučního titulu však byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 30/2011-42, odložena, což je okolnost pro posouzení prekluzivní lhůty významná. Protože v důsledku Městským soudem v Praze přiznaného odkladného účinku nemohl být exekuční titul vykonán do pravomocného skončení „řízení ve věci samé“ (14. 11. 2012), uvedená doba se do lhůty podle § 108 odst. 4 správního řádu nezapočítává, takže prekluzivní lhůta, v níž lze exekuci nařídit, uplynula až dne 14. 11. 2017, a lhůta, v níž je možné exekuci provést, uplyne až dne 14. 11. 2022. Odvolací soud tak nerespektoval závěry Nejvyššího soudu vyjádřené usnesením ze dne 23. února 2011, sp.zn. 20 Cdo 698/2009, neboť v době rozhodování odvolacího soudu byla lhůta podle § 108 odst. 4 správního řádu zachována a napadené usnesení by proto mělo být - podle návrhu dovolatelky - zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil povinný tak, že zkoumaný případ je třeba posuzovat individuálně a přihlížet ke konkrétním skutkovým okolnostem věci v souladu s procesními zásadami včetně té, že právo náleží bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Žádný právní předpis výslovně nestanoví, že doba, po kterou byl přiznán žalobě odkladný účinek, se nezapočítává do běhu prekluzivní lhůty. Jestliže sama oprávněná neměla žádných námitek proti přiznání odkladného účinku žaloby, nemůže se s odstupem několika let dovolávat tohoto odkladného účinku ve vztahu k prekluzivní lhůtě zmeškané svou nečinností. Stejně tak je „v rozporu s dobrými mravy“, aby oprávněná jako „veřejnoprávní korporace“ a tudíž „subjekt práva znalý“ zmeškání prekluzivní lhůty ospravedlňovala „extenzivním výkladem zákona“. Byl-li v posuzované věci přiznán žalobě odkladný účinek na dobu jednoho roku a pěti měsíců, oprávněné zbývalo z pětileté doby dostatek času (tři roky a sedm měsíců), aby hájila svá práva. Obecní úřad ostatně doposud nevydal jiné pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby na území obcí D. B., L. a Z. H., rovněž od roku 2000 doposud neprovedl žádnou exekuci na odstranění stavby podle správního řádu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu na projednávaný případ nedopadá, a to včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 698/2009, jehož argumentace se týká právní úpravy obsažené v dříve platném správním řádu (zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů), který měl odlišně nastavenou délku rozhodné prekluzivní lhůty (tříletou pro nařízení i provedení výkonu rozhodnutí). Z těchto důvodů povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné a dostatečně není vymezen ani dovolací důvod. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 22