20 Cdo 670/2008 — Nejvyšší soud

20 Cdo 670/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2010 Spisová značka:20 Cdo 670/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.670.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 3. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 670/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce Finančního úřadu se sídlem v Třebíči, Žerotínovo náměstí 1, proti žalované M.K + M.K s.r.o., se sídlem v Budišově č. 283, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Družstevní 8/1395, o zaplacení částky 37.154,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 533/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12. 9. 2007, č. j. 12 Co 156/2007-410, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem z 26. 9. 2006, č. j. 9 C 533/2002-352, ve spojení s doplňujícím usnesením z 18. 6. 2007, č. j. 9 C 533/2002-396, okresní soud vyhověl žalobě podle § 292 o. s. ř. (nesprávně označené jako „poddlužnická žaloba podle § 311 občanského soudního řádu“), žalovanou tedy zavázal k zaplacení částky 37.154,- Kč představující neprovedené a nevyplacené srážky ze mzdy jejího zaměstnance (výrok I.) a částky 1.490,- Kč jako soudního poplatku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalované krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku o věci samé a o nákladech řízení potvrdil (výrok I.), ve výroku o soudním poplatku je zrušil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Se soudem prvního stupně se ztotožnil v názoru o opodstatněnosti žaloby, odůvodněném závěrem, že žalovaná jako plátce mzdy M. K. (ručitele za daňový nedoplatek daňového dlužníka, společnosti STOPROTRANS spol. s r.o. v likvidaci) nerespektovala arrestatorium, tedy příkaz provádět srážky ze mzdy svého zaměstnance, povinného v daňovém exekučním řízení. Odvolací soud dále uzavřel, že odvolací argumenty jsou svým charakterem pouze polemikou se závěry daňového orgánu o věcné správnosti rozhodnutí vydaných žalobcem v daňovém řízení, případně v daňové exekuci. Soud však v předmětném řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaných správcem daně (správním orgánem) v řízení podle daňového řádu; takovéto výhrady jsou řešitelné právě jen v rámci řádných, případně mimořádných opravných prostředků uplatněných ve správním řízení či daňové exekuci vedené správcem daně. Pravomocná a vykonatelná správní rozhodnutí, jež byla podkladem pro daňovou exekuci, však žádným mimořádným opravným prostředkem zvrácena nebyla. Konkurz prohlášený na majetek daňového dlužníka nebránil vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkurzu a vyrovnání žalobci jako správci daně pokračovat v daňovém řízení proti tomuto subjektu (společnosti STOPROTRANS spol. s r.o. v likvidaci) či přistoupit k nařízení daňové exekuce. V další části svého rozhodnutí pak krajský soud odůvodňuje konkrétní výši přisouzené částky s ohledem na předpisy o nezabavitelných částkách a o přednostních pohledávkách. V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – žalovaná namítá „nesprávné zjištění skutkového stavu, nesprávné posouzení daného případu a s tím spojeného nesprávného vyvození právních závěrů a nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Stejně jako v odvolání namítá, že její pracovník M. K. ve skutečnosti ručitelem v daňovém řízení nebyl ani být nemohl, jelikož základní jmění daňového dlužníka, společnosti STOPROTRANS spol. s r.o. v likvidaci, od 12. 12. 2000 v konkurzu, bylo splaceno v plné výši. Podle dovolatelky měl tedy být k zaplacení daňového nedoplatku vyzván samotný daňový dlužník, nikoli přímo společníci této společnosti jako ručitelé. Teprve po provedeném dokazování by v případě skutečně zjištěného nesplaceného (o kterýžto případ však v dané věci nešlo, jelikož v obchodním rejstříku byl v rubrice: „základní jmění“ údaj „neuvedeno“, nikoli tedy, jak nesprávně tvrdí žalobkyně „nesplaceno“) základního jmění bylo možno nedoplatky vymáhat po ručitelích, tedy jednotlivých společnících. V průběhu daňového řízení i daňové exekuce M. K. opakovaně vznášel námitku, že ručitelem není, avšak bez jakéhokoli výsledku. Pokud jde o svědkyni M. T., ta byla vyslýchána bez účasti zástupce žalované, a žalobce tak „získal svědectví při porušení příslušeného ustanovení zákona, jelikož svědkyně nebyla zbavena zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti“. Podle dovolatelky byla podkladová správní rozhodnutí (daňové exekuční tituly) vydána „na základě nesprávného úředního postupu“ a daňové řízení tak bylo zatíženo podstatnými vadami (spočívajícími podle ní např. v tom, že tzv. ručitel ručitelem není, a že se jedná o vymáhání pohledávky přihlášené do probíhajícího konkurzního řízení). V daňovém řízení nebylo přihlédnuto k § 73 odst. 10 zákona 337/1992 Sb., v němž je jasně deklarována povinnost uložená žalobci, že prokáže-li se v průběhu exekučního řízení, že je pohledávka vymáhána neoprávněně, musí být exekuce z úřední povinnosti zastavena a dosud vybrané finanční prostředky vráceny. V době podání poddlužnické žaloby žalobce věděl (a byl seznámen s existujícími důkazy) o tom, že osoba jím označená jako ručitel ve skutečnosti ručitelem není. Odvolací soud nepřihlédl ani ke skutečnosti, že vzhledem k postupu žalobce byla podána správní žaloba ke Krajskému soudu v Brně. Podle žalované „nelze proto hovořit o objektivním a spravedlivém posouzení celého sporu za stavu, kdy žádný ze soudů nepřihlíží k uplatněným námitkám a zjištěným skutečnostem, a kdy se žádný z nich nezabýval otázkou, zda podání žaloby je možné a je v souladu s právním řádem, pokud bylo doloženo a prokázáno žalobci i soudům, že ručitel není ručitelem, že fakticky neodpovídá za závazky společnosti do výše nesplaceného základního kapitálu, který je fakticky v plné výši splacen, a navíc je ve skutečnosti vymáháno uspokojení pohledávky přihlášené do konkurzního řízení, neboť vydáním exekučního titulu proti M. K. Finanční úřad v Třebíčí obchází zákon.“ Žalobce navrhl „zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.“ Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Žalovaná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. Dovolatelka totiž vůbec nesprávnost právního závěru odvolacího soudu při řešení rozhodných otázek, tj. otázek relevantních pro posouzení, zda jsou dány předpoklady k vyhovění poddlu