21 Cdo 1039/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1039/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1039/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1039.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Obnova řízení Účastníci řízení Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1039/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po V. D., zemřelém dne 11. února 1980, za účasti 1) L. T., zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29, a 2) L. D., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 760/27, o žalobě na obnovu řízení podané L. T. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 32 D 35/2011-74, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011, o dovolání L. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 24 Co 166/2015-145, takto: I. Dovolání L. T. se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Bývalé Státní notářství pro Prahu 2 usnesením ze dne 13.10.1980, č.j. 2 D 394/80-32, provedlo vypořádání dědictví po zůstaviteli V. D., zemřelém dne 11.2.1980, tak, že 1/ manželka B. D. nabývá „veškerý majetek zůstavitele ve stavu aktiv uvedený tj. zejména hotovost, domek s pozemky a příslušenstvím v H., nábytek, osobní svršky, náramkové hodinky, tedy majetek v celkové hodnotě 52.430,10 Kčs s tím, že uhradí náklady pohřbu zůstavitele ve výši 4.470,- Kčs a uhradí čistý dědický podíl nezletilého syna L. D. v částce 23.980,05 Kčs v hotovosti a to tak, že tento podíl složí na nově založenou vkladní knížku vinkulovanou jménem nezletilého a to do konce roku 1981“, a 2/ nezletilý syn L. D. nabývá „v hotovosti svůj čistý dědický podíl ve výši 23.980,05 Kčs, který mu vyplatí B. D. za podmínek sub 1/ uvedených“. Na základě zjištění, že zůstavitel nezanechal závěť, že zanechal tři dědice ze zákona I. dědické skupiny - manželku, syna a dceru, že manželka a syn (řádně zastoupen kolizním opatrovníkem) neodmítli dědictví, že dcera dědictví odmítla a vzhledem k tomu, že je bezdětná a neočekává narození dítěte, její podíl přirostl zbývajícím zákonným dědicům a že mezi dědici nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví a státnímu notářství se nepodařilo sporná stanoviska dědiců odstranit dohodou, státní notářství vypořádalo dědictví autoritativně. Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 24.11.2011, č.j. 32 D 35/2011-74, potvrdil, že „majetek dodatečně projednaný, tj. pozemek č. parc. 3437, ostatní plocha, a pozemek ve zjednodušené evidenci - parcely původ přídělový plán nebo jiný podklad (GP) č. 3323/13, zapsaný v katastru nemovitostí okresu Č. B., obec T. nad V., katastrální území H. u T. nad V., na listu vlastnictví č. 2643, nabyl dle pravomocně schválené dohody o vypořádání dědictví syn L. D.“; současně stanovil výši odměny notářky JUDr. Jany Kleinové jako soudní komisařky, jejích hotových výdajů a náhrady za DPH v celkové výši 881,- Kč a povinnost k jejich úhradě uložil L. D. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. L. T. podala dne 25.11.2014 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na obnovu řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24.11.2011, č. j. 32 D 35/2011-74, ve věci dodatečného projednání dědictví po V. D., zemřelém dne 11.2.1980, kterou odůvodnila tím, že se „začátkem září 2014 dozvěděla, že otcem L. D. není zůstavitel, ale jiná osoba“, že L. D. „musí být tato skutečnost známa z jeho rodného listu, žalobkyni ji však nikdy nesvěřil a ponechal ji tak v omylu“, že kdyby o této skutečnosti věděla, „v dědickém řízení by ji namítla a dohodu neuzavřela“, a proto se domáhá povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011 a následně potvrzení, že L. T. nabývá majetek dodatečně projednaný. L. D. souhlasil s tvrzením, že V. D. není jeho biologickým otcem, namítl však, že L. T. tato skutečnost „byla známa již dlouho před dědickým řízením“, že tato skutečnost také „byla dobře známa celé rodině“, a proto „nejsou dány předpoklady pro povolení obnovy řízení“. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18.5.2015, č.j. 32 D 35/2011-118, povolil obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011 (výrok I.); současně nařídil odklad vykonatelnosti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24.11.2011, č.j. 32 D 35/2011-74 (výrok II.). Poté, co dovodil, že návrh na povolení obnovy řízení „byl podán včas“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že L. D. není biologickým synem zůstavitele, „jistě je skutečností dle § 228 občanského soudního řádu“, a proto postupoval podle ustanovení § 235e občanského soudního řádu. K věci dále poznamenal, že, přestože v dědickém řízení nebyly předloženy žádné matriční dokumenty, které jsou elementárně vyžadovány, „nemůže to být omluvou pro L. D.“, který, pokud věděl, že není synem zůstavitele, „měl tuto informaci uvést jednak při dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli, tak po prarodičích sám“, a „z morálního hlediska o tom měl zpravit alespoň svoji nevlastní sestru“. Odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o věci soud prvního stupně odůvodnil „existencí rozporu v zájmech obou dosavadních účastníků dědického řízení“. K odvolání L. D. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.9.2015, č. j. 24 Co 166/2015-145, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011, a zrušil ve výroku II.; současně rozhodl, že L. T. je povinna zaplatit L. D. na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Červinky. Na základě zjištění, že dcera zůstavitele L. D. (nyní T.) odmítla dědictví po zůstaviteli, odvolací soud dovodil, že „v případě odmítnutí dědictví se má za to, že osoba, která takový projev vůle učinila, nikdy za dědice povolána nebyla“, že „již nemůže dědit po zůstaviteli, i kdyby později vyšel najevo další majetek zůstavitele“, neboť „prohlášení o odmítnutí se vztahuje na celé dědické řízení po zůstaviteli“, že „účastníky řízení o dodatečném projednání dědictví jsou vždy jen ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno v rozhodnutí o dědictví, příp. jejich právní nástupci“, a soud „nemůže znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení“. Odvolací soud proto uzavřel, že odmítla-li L. T. dědictví po zůstaviteli, „nemůže mít postavení dědice v řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku zůstavitele“, neboť „účastníky mohou být pouze původní účastníci, tj. manželka B. D. a L. D.“, že při dodatečném projednání dědictví „je L. T., spolu s L. D., procesním nástupcem manželky zůstavitele B. D.“, že to však „neznamená, že je aktivně legitimována k podání žaloby na obnovu dědického řízení po V. D., jehož výsledek by měl na základě obnovy řízení vyznít tak, že jí bude jako dědičce po zůstaviteli potvrzeno nabytí dědictví k dodatečně najevo vyšlému majetku“, a tedy že „obnova dědického řízení nemůže pro L. T. přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“, protože odmítla-li dědictví, „nemůže jí být potvrzeno ani nabytí dědictví k majetku, který dodatečně vyšel najevo“. Vzhledem k tomuto závěru odvolací soud dále dovodil, že „důvod pro nařízení odkladu vykonatelnosti rozhodnutí odpadl“. Proti tomuto usnesení podala L. T. dovolání. Namítá, že ve věci dodatečného projednání dědictví po V. D., zemřelém dne 11.2.1980, „vycházela při uzavření dohody z přesvědčení, že L. D. je synem V. D. a tedy oprávněným dědicem“, že se však dozvěděla, že „L. D. nebyl synem zůstavitele“, že věděla-li by o této skutečnosti, „v dědickém řízení by ji namítla a dohodu neuzavřela“ a „totéž platí i pro odmítnutí dědictví v rámci dědického řízení vedeného před Státním notářstvím pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 394/80“, tedy že by „dědictví v žádném případě neodmítla“, pokud by nebyla L. D. i svou matkou „uvedena v podstatný omyl ohledně této okolnosti“. Dovolatelka také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že osoba odmítnuvší dědictví v původním dědickém řízení nemohla být účastnicí dodatečného projednání dědictví, neboť má za to, že „jednal-li dědic při odmítnutí dědictví v podstatném omylu ohledně okolnosti, která je rozhodující pro rozhodnutí, zda dědictví odmítnout či nikoliv, nemá být vyloučen z dodatečného projednání dědictví“, a pro