21 Cdo 1051/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1051/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1051/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1051.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 151b odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb. § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 38/04 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1051/2003-42 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. k. a., o určení neexistence zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 69/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003 č.j. 21 Co 444/2002-27, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví 738 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P., tj. na objektu bydlení č.p. 184 v části obce K. na parcele č. 659, dále parcele č. 659 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 231 m2 a parcele č. 660 (zahrada) o výměře 108 m2 v katastrálním území K., obec P. a okres H. m. P.\" nevázne zástavní právo pro pohledávku žalované ve výši 9.500.000,- Kč \"vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 7. října 1998 č.j. V2-16124/97 s právními účinky vkladu ke dni 24.9.1997\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem uvedených nemovitostí a že jeho právní předchůdce (J. Z.) uzavřel dne 23.9.1997 s právním předchůdcem žalované I. A P. B., a.s. zástavní smlouvu, podle které nemovitosti zastavil \"k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze Smlouvy o úvěru číslo 200997054 ze dne 22. září 1997 uzavřené mezi dlužníkem zástavního věřitele J. Z., a zástavním věřitelem ve výši 9.500.000,- Kč\". Uvedenou smlouvu o úvěru však ve skutečnosti s I. A P. B., a.s. neuzavřel J. Z., ale J. Z.; J. Z., nemá \"žádnou úvěrovou pohledávku z rozhodného období\" ani vůči žalované, ani vůči I. A P. B., a.s., která by byla postoupena na žalovanou. Protože pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno (tj. pohledávka za J. Z.) ve skutečnosti nevznikla, nevzniklo podle zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 ani zástavní právo, i když bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR. Žalovaná potvrdila, že její právní předchůdce (I. A P. B., a.s.) uzavřel dne 22.9.1997 smlouvu o úvěru s J. Z., který také úvěr ve výši 9.500.000,- Kč \"vyčerpal\". V zástavní smlouvě ze dne 23.9.1997 \"došlo k pochybení pracovníka I., a.s. při specifikaci dlužníka\" za \"jiného klienta stejného jména\". Protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě \"specifikována jak číslem smlouvy, tak i datem jejího uzavření a výší pohledávky\", a protože smluvním stranám byl \"znám důvod, který vedl k uzavření této zástavní smlouvy, a jejich vůle i konání směřovaly k zajištění poskytnutého úvěru\", nemůže uvedené \"pochybení\" vést k závěru o neplatnosti zajištění pohledávky z úvěru zástavním právem. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14.10.2002 č.j. 40 C 69/2002-15 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výpovědi svědka J. F. (zaměstnance I. A P. B., a.s., který sepisoval smlouvu o úvěru ze dne 22.9.1997 a zástavní smlouvu ze dne 23.9.1997) zjistil, že \"došlo k administrativní chybě přenesením nesprávných dat z počítačové evidence, neboť rovněž J. Z. ml. byl poskytnut úvěr, a tuto chybu při podepisování smlouvy přehlédl\", a dovodil, že zástavní smlouvou ze dne 23.9.1997 smluvní strany projevily - s přihlédnutím, k tomu, že s J. Z. ml. nebyla smlouva o úvěru ve výši 9.500.000,- Kč nikdy uzavřena (\"šlo o úvěr v jiné částce dle smlouvy z 22.7.1996\") - úmysl zajistit \"pohledávku J. Z., nar. 1951, ve výši 9.500.000,- Kč dle úvěrové smlouvy z 22.9.1997 č. 200997054\". Zástavní smlouvou ze dne 23.9.1997 tedy nebyla zajištěna pohledávka, která by neexistovala. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2003 č.j. 21 Co 444/2002-27 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že soud prvního stupně správně při výkladu ustanovení zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 o zajišťované pohledávce \"odstraňoval nejasnost spočívající v jiném rodném čísle, než které patří J. Z., nar. 1951, dlužníku z úvěrové smlouvy ze dne 22.9.1997 č. 200997054\". Protože v zástavní smlouvě ze dne 23.9.1997 je zajišťovaná pohledávka identifikována číslem smlouvy, výší pohledávky a jménem dlužníka protože vůli zajistit pohledávku vůči J. Z., nar. 1951, potvrdila i jedna ze smluvních stran a protože žalobce ani netvrdil, co by mohlo vést účastníky zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 k zajištění \"neexistující pohledávky\" a nenavrhl ani výslech účastníků této smlouvy k \"prokázání jejich skutečné vůle\", zástavní právo podle ní zřízené \"existovalo a existuje, protože existuje hlavní závazek, který tato smlouva zajišťuje, tj. smlouva o úvěru č. 200997054 ve výši 9.500.000,- Kč ze dne 22.9.1997\". Námitku žalobce, že výslech svědka J. F. neměl být soudem prvního stupně proveden, neboť nebyl zproštěn povinnosti mlčenlivosti uložené mu ustanovením § 39 odst.1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění pozdějších předpisů), odvolací soud odmítl s poukazem na ustanovení § 38 odst.3 písm.a) téhož zákona. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že soudy vycházely z výpovědi svědka J. F. v rozporu se zákonem, neboť byl vyslechnut, aniž by byl zproštěn zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti. Takovýto nedostatek v postupu soudu nemůže být odstraněn poukazem na ustanovení § 38 odst.3 písm.a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění pozdějších předpisů), které dopadá na provádění důkazu sdělením významných skutečností podle ustanovení § 128 o.s.ř. a nikoliv na výslech svědků. Odvolací soud podle názoru dovolatele rovněž nesprávně dovozuje, že by žalobce nenavrhl výslech \"účastníků smlouvy\" ze dne 23.9.1997, tj. svědka J. Z., nar. 1951; ve skutečnosti žalobce navrhl výslech tohoto svědka již v žalobě (pod jejím bodem IV.) a od návrhu na jeho provedení za řízení neustoupil. Dovolatel dále dovozuje, že z obsahu zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 je jasné, že se jí zástavní právo zřizuje k zajištění pohledávky za \"J. Z.\"; protože pomocí výkladu projevu vůle lze interpretovat jen nejasný právní úkon a protože pomocí výkladu nelze měnit smysl či obsah jinak jasného právního úkonu, je nepochybné, že zástavní smlouva ze dne 23.9.1997 představuje \"klasické ručení za závazek třetí osoby, kdy zástavce je odlišný od obligačního dlužníka\". Soudy tedy při postupu podle ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku vyložily ve smlouvě vyjádřenou vůli zřídit zástavní právo za \"zcela odlišným dlužníkem v rozporu s jazykovým projevem\"; vůle jednajícího může být při výkladu právního úkonu významná, jen jestliže není v rozporu s \"jednoznačným jazykovým projevem\". Při výkladu projevů vůle týkajících se nemovitostí navíc je rozhodující jen projev vyjádřený v písemné formě. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené interpretace ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku a důkazního břemene) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 11.8.2003 žalobce doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Uvedl v něm, že podle rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a ze dne 22.8.2001 sp. zn. 25 Cdo 1569/99 lze ve smyslu § 35 odst.2 občanského zákoníku obsah právního úkonu interpretovat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě, a že v \"konfrontaci\" s tímto