21 Cdo 1220/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1220/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Bc. A. V., zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova č. 751, proti žalovaným 1) Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, Lidické náměstí č. 899/9, IČO 75151537, a 2) Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 20/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2012, č. j. 11 Co 508/2012-95, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 23. 11. 2010 je neplatné“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že „jednání zaměstnavatele je zcela nemorální, když ze dvou personalistů se rozhodl skončit pracovní poměr s žalobkyní, která má vyživovací povinnost ke dvěma dětem jako samoživitelka, ačkoliv druhý personalista je bývalý okresní ředitel policie, který současně pobírá důchod, výsluhu a plat“, a že „výpovědní důvod podle § 52 písm. c) ZP není dán, neboť se zaměstnavatel mýlí, když si vykládá rozkaz policejního prezidenta jako rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o snížení počtu zaměstnanců či jiné organizační změně“. Uvedla, že své tvrzení opírá o stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Plsn 2/96, které „je důležité nejenom pro rozhodnutí ve věci samé, ale i z pohledu vymezení účastníků řízení“. V žalobě označila za žalovaného 1) „Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Lidické náměstí 9, 401 79, Ústí nad Labem“ a za žalovaného 2) „Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7“. Žalovaný 2) uvedl, že žaloba směřuje proti organizační složce státu (Ministerstvu vnitra), která není právnickou osobou, nemůže být účastníkem řízení a nemá procesní způsobilost, a navrhl řízení z tohoto důvodu zastavit. Žalovaný 1) taktéž především namítl, že žaloba směřuje proti organizační složce státu a účetní jednotce (Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje), která není právnickou osobou, nemůže být účastníkem řízení a nemá procesní způsobilost. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 3. 2012, č. j. 30 C 20/2011-74, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně označila žalované 1) a 2) úplně (přesně), srozumitelně a nezaměnitelně, že se tedy nejedná o vadu v označení účastníků a že proto je postup soudu podle § 43 o. s. ř. vyloučen, neboť nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je vadou neodstranitelnou. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 6. 2012, č. j. 11 Co 508/2012-95, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že žaloba je v označení účastníků určitá i srozumitelná a že takovéto označení nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný 1) a žalovaný 2) účastnit. Žalobkyně v žalobě jednoznačně vysvětlila, z jakého důvodu označuje za žalovaného 1) Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje a proč označuje žalovaného 2) Ministerstvo vnitra ČR „jako orgán oprávněný činit jménem policie úkony v ostatních záležitostech, těch, které nesouvisejí se služebním poměrem policistů“. V obsahu žaloby mezi označením žalovaných a jinými údaji o žalovaném 1) i o žalovaném 2) není žádný zjevný logický rozpor, z žádného údaje v žalobě obsaženého (popř. údaje o tom, čeho se žalobkyně domáhá) nelze dovodit, že by tato žaloba směřovala proti České republice. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že se nejedná o žalobu vadnou a že pro postup podle § 43 o. s. ř. nejsou důvody. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobkyně označila za žalovaného 1) i za žalovaného 2) účastníka, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a že soud prvního stupně správně řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že „na souzenou věc je plně aplikovatelný judikát NS ČR 31 Cdo 2847/2011 a nález Ústavního soudu III. ÚS 2690/08“, neboť dovolatelka „využila možnosti nechat se ve věci zastoupit advokátem až v průběhu nalézacího řízení a do té doby jednala zásadně laicky“, při podávání žaloby vycházela z toho, kdo s ní vlastním jménem uzavřel pracovní smlouvu, činil dohody o změně pracovní smlouvy a rozvazoval pracovní poměr výpovědí, „z žádného dokumentu nemohla usuzovat, že ten, kdo vystupoval jako oprávněný k hmotněprávním úkonům, nemá ve stejné míře procesní subjektivitu“. Ze strany soudů obou stupňů se tak jedná „o přepjatý formalismus“, což je podstatou i uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR. Domnívá se, že „by jí neměla být odňata možnost domáhat se meritorního rozhodnutí v její věci jen proto, že neodlišila hmotněprávní a procesněprávní subjektivitu“, a že „měla být poučena ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 2) se ztotožnil s rozhodnutím soudů obou stupňů, neboť byla vydána v souladu se soudní judikaturou. Žalovaný 1) označil rozhodnutí soudů za správné a uvedl, že úroveň znalostí v oblasti pracovního práva byla u žalobkyně kvalitativně vyšší než u laické veřejnosti s ohledem na předmět její pracovní činnosti (personalisty) a že žalobkyně byla zastupována právním zástupcem již před tím, než se žalovaní písemně vyjádřili k žalobě, tzn., že právní zástupce měl dostatečný prostor k případné nápravě předmětných vad. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby [jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném od 31. 12. 2013), a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 10 zákona č. 262/2006 Sb. (ve znění účinném od 31. 12. 2013)], právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 9 zákona č. 262/2006 Sb.). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů je krajské ředitelství organizační složkou státu a účetní jednotkou, jehož příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly ministerstva, v čele krajského ředitelství je krajský ředitel, který je také vedoucím organizační složky státu, útvary policie zřízené v rámci jeho působnosti jsou vnitřními organizačními jednotkami krajského ředitelství. V policii se zřizuje 14 krajských ředitelství, jejichž názvy a sídla jsou uvedeny v příloze k tomuto zákonu, územní obvod krajského ředitelství je shodný s územním obvodem vyššího územního samosprávného celku (§ 8 odst. 2). Z uvedeného vyplývá, že Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem je organizační složka státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (tou je stát), pouze za právnickou osobu (za stát) jedná (srov. § 3 zákona č. 219/2000 Sb.). Protože ani zákon nepřiznává krajskému ředitelství způsobilost být účastníkem řízení, není – jak správ