21 Cdo 1235/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1235/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 2. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1235/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1235.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 46 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1235/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně K. C., zastoupené advokátem, proti žalované S. m. š. p. d. s v. v., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 648/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 10 Co 17/2000-86, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 20. 2. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 19. 2. 1998 bylo rozhodnuto organizačním opatřením č. 1/98, že v zájmu zlepšení kvalifikační struktury učitelek - zaměstnanců žalované, bude dána výpověď z pracovního poměru učitelkám, které neabsolvovaly rozšiřující studium speciální pedagogiky pro MŠ, a nově budou přijímány pouze ty, které mají takto rozšířenou kvalifikaci. Zároveň žalobkyni sdělila, že nemá možnost jí dále zaměstnávat, a to ani po případné předchozí průpravě. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že důvody pro výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce tak, jak jsou uvedeny v písemném vyhotovení výpovědi, nejsou dány, neboť její nadbytečnost ve skutečnosti nenastala. Vyjádřila přesvědčení, že skutkové vymezení důvodu výpovědi je neurčité a nesrozumitelné a že s organizačním opatřením nebyla seznámena; nebyla jí ani nabídnuta jiná, pro ni vhodná práce. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 18. 11. 1998, č.j. 5 C 648/98-23, žalobu zamítl a rozhodl že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení 3.692,20 Kč „na účet“ JUDr. R. P. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď splňuje všechny požadavky kladené na ni zákonem a že žalovaná ani neměla možnost žalobkyni dále zaměstnávat. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 4. 1999, č.j. 10 Co 121/99-37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci byl naplněn zákonný důvod výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že soud nemůže přezkoumávat organizační opatření přijaté žalovanou. Vytkl však soudu prvního stupně, že se nezabýval dostatečně tím, zda žalovaná splnila nabídkovou povinnost zakotvenou v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, a uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru doplnil dokazování. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 6. 10. 1999, č.j. 5 C 648/98-54, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení 10.243,60 Kč „na účet“ JUDr. R. P. Po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu měl za prokázáno, že žalovaná vydala organizační opatření č. 1/98 ze dne 19. 2. 1998, podle kterého měl být snížen stav zaměstnanců za účelem zefektivnění práce s tím, že budou sníženy počty pedagogických pracovníků a bude navýšen počet pomocných pečovatelek ve spolupráci s Úřadem práce. V době dání výpovědi žalobkyni neměla žalovaná k dispozici žádné volné pracovní místo, a to jak kvalifikované, tak bez kvalifikace. Vycházeje dále z výslechu svědka R., pracovníka úřadu práce, dovodil, že bylo vyloučeno, aby za stejných předpokladů, jako byly přijaty pomocné pečovatelky, mohla být u žalované zaměstnána žalobkyně, neboť je zavedenou praxí úřadu práce, že propuštěné uchazeče v zásadě nezaměstnávají v rámci své činnosti u bývalého zaměstnavatele. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 10 Co 17/2000-86, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované datovaným 20. 2. 1998 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.025,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 8.372,- Kč, v obou případech „na účet“ advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svoji nabídkovou povinnost zakotvenou v ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce nesplnila. Vycházel přitom z toho, že podle organizačního opatření žalované č. 1/98 spadá potřeba přijetí dvou pomocných pečovatelek a snížení stavu učitelek o dvě do jednoho časového okamžiku, přičemž jedna pomocná pečovatelka byla přijata v měsíci lednu 1998. Tato skutečnost nastala před rozhodnutím o organizačním opatřením, a proto nic nemění na tom, že v době, kdy byla žalobkyni výpověď dávána, byla současně zřízena dvě místa pomocných pečovatelek, z nichž ani jedno nebylo žalobkyni nabídnuto. K obsazení uvedených dvou pracovních míst došlo až následně, v průběhu roku 1998, na základě dohody s úřadem práce, což je ovšem pro posouzení dané věci nerozhodné. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Podle přesvědčení dovolatelky závěr odvolacího soudu, že v době dání výpovědi byla u žalované dvě místa pomocných pečovatelek, z nichž ani jedno nebylo žalobkyni nabídnuto, není správný, neboť místa pomocných pečovatelek zřizoval Úřad práce L. a nikoli žalovaná. Jedno místo pomocné pečovatelky bylo zřízeno dohodou mezi Úřadem práce L. a žalovanou dne „10. 11. 1997“ (správně dne 15. 12. 1997) a na ně byla přijata od měsíce ledna 1998 L. K. a další místo bylo zřízeno dodatkem k dohodě mezi Úřadem práce L. a žalovanou dne 24.7.1998, tedy až po skončení pracovního poměru žalované. Podle přesvědčení dovolatelky z organizačního opatření č. 1/98 „nepochybně vyplývá“, že vznik pracovních míst pomocných pečovatelek je zcela závislý na dohodě s Úřadem práce v L., který jedině mohl umožnit na základě dohody se žalovanou zřízení míst pomocných pečovatelek v rámci veřejně prospěšných prací. Dovolatelka je přesvědčena, že řízení je navíc postiženo i další vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž opřel své rozhodnutí o skutková zjištění, která neučinil soud prvního stupně, a tím odepřel účastníku řízení možnost ohledně takových zjištění právně argumentovat a vyjadřovat se k nim a posléze i možnost nechat přezkoumat závěry soudu prvního stupně soudem odvolacím. Byla tak porušena zásada dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – s ohledem na to, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru v únoru 1998 – podle zákona č. 65/1965 zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen \"zák. práce\"). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že organizačním opatřením č. 1/98 ze dne 19. 2. 1998 žalovaná mimo jiné rozhodla, že „v důsledku těchto změn dojde i