21 Cdo 1293/99 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1293/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Hasičskému záchrannému sboru okresu J., o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 282/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. října 1998 č. j. 30 Co 547/98-49, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 13.1.1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobce, který je zaměstnán jako „hasič ve třídě 7\", nesplňuje kvalifikační předpoklady (úplné střední vzdělání) stanovené nařízením vlády č. 79/1994 Sb. pro výkon této práce. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že uplatněný výpovědní důvodu je zcela neopodstatněný, neboť žalovaný využil možnosti dané ustanovením § 4 nařízení vlády č. 79/1994 Sb. a zařadil žalobce do 7. platové třídy bez jakýchkoli podmínek, a tím „uznal výjimku z požadovaného stupně vzdělání\". Na výzvu žalovaného k doplnění chybějícího vzdělání potom zahájil v roce 1997 dálkové studium na SOŠ, které je ukončeno maturitou. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 23.4.1998 č.j. 7 C 282/98-23 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost „nahradit náklady řízení žalovaného 3.225,- Kč advokátce\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nesplňoval kvalifikační předpoklady „podle § 47 odst. 1 z. č. 91/95 Sb. ve spojení s ust. § 3 odst. 1 příloha 1 k nařízení vlády č. 79/94 Sb. - katalog prací\", a proto mu byla dána výpověď v souladu se zákonem. Zdůraznil, že „prodloužení doby podle § 4 odst. 3 vl. nař. 79/94 Sb. podle vl. nař. č. 143/95 Sb.\" - tj. zařazení zaměstnance do příslušné platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebný obor vzdělání po dobu delší než čtyři roky - „je právem, nikoli povinností žalovaného\". K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16.10.1998 č.j. 30 Co 547/98-49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit\" žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3.225,- Kč k rukám JUDr. H. H., a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že od 1.4.1994 na základě změny pracovní smlouvy žalobce pracoval u žalovaného jako hasič, a protože nesplňoval kvalifikační předpoklady stanovené nařízením vlády č. 79/1994 Sb. pro výkon této práce, bylo mezi účastníky ujednáno, že žalobce bude práci vykonávat v souladu s ustanovením § 4 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení nejdéle po dobu dvou let. Protože i po uplynutí dvou let, žalovaný žalobce nadále zaměstnával jako hasiče, lze podle názoru odvolacího soudu učinit závěr, že žalovaný žalobci v souladu s nařízením vlády č. 143/1995 Sb. prodloužil prominutí kvalifikačních předpokladů na čtyři roky. Pokud se poté žalovaný rozhodl, že žalobci, přestože v roce 1997 žalobce zahájil studium, jehož absolvováním by si doplnil potřebné vzdělání, výjimku podle ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) nařízení vlády č. 79/1994 Sb. (tj. prodloužení prominutí kvalifikačních předpokladů na dobu delší než čtyři roky) neposkytne, nelze tomuto postupu žalovaného nic vytknout, neboť se pouze rozhodl, že „možnosti, kterou mu dává shora uvedené nařízení vlády, nevyužije\". Protože žalobce „po uplynutí doby čtyř let od poslední změny pracovní smlouvy nesplňuje kvalifikační předpoklady pro výkon práce\", přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že výpověď byla žalobci dána platně. Návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Namítal, že nařízení vlády č. 79/1994 Sb. je v rozporu s právním řádem, neboť stanoví podmínky a omezení pro výkon určitých povolání a činností, které však podle článku 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod může stanovit jen zákon a nikoli právní předpis nižší právní síly. Zákon č. 143/1992 Sb. o platu a odměně za pracovní pohotovost sice v ustanovení § 23 zmocňuje vládu k vydání nařízení, jímž určí mj. katalogy prací a kvalifikační předpoklady v souladu s charakteristikami platových tříd, ale „neobsahuje žádné ustanovení, kterým by byly stanoveny kvalifikační předpoklady a požadavky pro výkon určitých povolání\", a nařízení vlády podmínky a omezení pro výkon určitých povolání a činností stanovit nemůže. Žalobce rovněž namítal, že ho žalovaný „uvedl v omyl\", neboť mu po většinu čtyřleté lhůty poskytnuté podle ustanovení § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 79/1994 Sb. tvrdil, že si doplňovat vzdělání nemusí, avšak následně „zneužil úmyslně svých práv plynoucích z vládního nařízení č. 79/1994\" tím, že žalobci, který po změně stanoviska žalovaného zahájil studium na Střední odborné škole P. v J., za jehož účelem mu žalovaný dokonce poskytl úlevy v zaměstnání, „neposkytl lhůtu k doplnění vzdělání podle § 4 odst. 3 nařízení vlády č. 79/1994 Sb.\" a dal mu výpověď. Žalovaný tak podle názoru dovolatele porušil ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, které „takové počínání účastníka pracovněprávních vztahů přímo zakazuje\" a ustanovení § 8 odst. 3 zák. práce, které ukládá zaměstnavateli povinnost pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních vztahů v souladu se zákoníkem práce a s pravidly slušnosti. V neposlední řadě odvolací soud podle názoru dovolatele „v celém rozsahu\" nezjistil skutkový stav věci, neboť nevyhověl jeho návrhu na „výslech sedmi svědků a dodatečný výslech žalobce\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud „napadené rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu I. stupně\" zrušil. Žalovaný uvedl, že zaměstnance neujišťoval o tom, že by se jich požadavek úplného středního vzdělání netýkal, ale že „zaměstnanci a do určité míry i zaměstnavatel pouze doufali, že bude dále prodlužována možnost výjimek z předepsaného vzdělání\". Protože „účastník právního vztahu může právně relevantně uvést druhého účastníka v omyl pouze po stránce skutkové nikoliv výkladu práva\", neboť právní předpisy vyhlášené ve Sbírce zákonů ČR jsou závazné pro všechny fyzické a právnické osoby a „neznalost zákona neomlouvá\", nemůže tento postup žalovaného vést „k odlišnému hodnocení existence objektivního důvodu k výpovědi\". K další námitce žalovaný uvedl, že pokud je podmínka „požadovaného vzdělání\" hasiče, stanovená v ustanovení § 47 zákona č. 133/1985 Sb. v platném znění, konkretizována nařízením vlády č. 79/1994 Sb., „nejde o žádný rozpor s právním řádem včetně Listiny základních práv a svobod\". Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvn