21 Cdo 1351/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1351/2000 citace  Název judikátu:Dědění. Nabývání dědictví. Odmítnutí dědictví. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2001 Spisová značka:21 Cdo 1351/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1351.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1351/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. Ž., o určení neplatnosti odmítnutí dědictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 439/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2000 č.j. 19 Co 417/98-112, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její prohlášení o odmítnutí dědictví po B. V., zemřelé dne 28.10.1992, které učinila dne 20.10.1993 v řízení o dědictví po této zůstavitelce, je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že zůstavitelka B. V. pořídila závěť, kterou žalobkyni odkázala veškerý svůj majetek; zůstavitelka zanechala syna (žalovaného), který závěť neuznal za pravou a platnou. Dne 20.10.1993 se žalobkyně dostavila k soudní komisařce notářce JUDr. J. P., před níž prohlásila, že bez ohledu na platnost či neplatnost závěti dědictví odmítá. Uvedené prohlášení učinila pod vlivem výhrůžek žalovaného, který jí hrozil, že ji "zničí" a že na ni "nainscenuje trestní oznámení ohledně údajného odcizení úspor v amerických dolarech zůstavitelce". Prohlášení o odmítnutí dědictví považuje žalobkyně za neplatné též proto, že je vázala na konkrétní výhrady a podmínky (žalobkyně odmítla dědictví pod podmínkou, že jí budou z dědictví uhrazeny náklady spojené s pohřbem zůstavitelky a ošetřovné za 5 měsíců ve výši 3.000,- Kč), že při něm nebyla náležitě poučena o tom, jaké jsou s takovým prohlášením spojeny následky, a že již před prohlášením o odmítnutí dědictví dala svým jednáním najevo, že dědictví nechce odmítnout. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 19.9.1996 č.j. 3 C 439/93-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 3.954,- Kč. Na základě provedených důkazů dovodil, že žalobkyně odmítla dědictví po B. V. po předchozím zvážení a že své stanovisko si rozmyslela až poté, co "mluvila se svou rodinou, zejména se svým bratrem, který ji řekl, že nemá nikomu ustupovat". Tvrzení, že jí žalovaný vyhrožoval, žalobkyně v průběhu řízení "nedoložila žádným důkazem"; i kdyby ji žalovaný "z něčeho obvinil", neměla se žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně "čeho obávat, když neučinila nic zlého", i když už v průběhu dědického řízení měla u sebe věci zůstavitelky a v domku zůstavitelky měl nastěhovány své věci bratr žalobkyně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.11.1997 č.j. 19 Co 698/96-65 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně totiž v odvolání navrhla další důkazy, bez jejichž provedení by nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a které jsou "takového rázu", že nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Po provedení dalších důkazů Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 27.4.1998 č.j. 3 C 439/93-84 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.722,- Kč. Z provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně "se jeví ve svém vystupování jako osoba se sklonem k přehánění" a že "až neúměrně reaguje na podněty zvenčí". V souvislosti s prohlášením o odmítnutí dědictví žalobkyně byla "sice rozrušená, avšak pevně rozhodnutá úkon učinit"; celou záležitost si rozmyslela až poté, co "mluvila se svojí rodinou, zejména se svým bratrem, který ji řekl, že nemá nikomu ustupovat, a dále na doporučení právního zástupce". Protože žalobkyně, ač "rozrušená", byla schopna si uvědomit následky svého jednání a protože u ní nebyly "známky psychózy", není její žaloba důvodná. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.1.2000 č.j. 19 Co 417/98-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.975,30 Kč a že proti rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o tom, že by jí žalovaný vyhrožoval "zničením" a podáním trestního oznámení; přihlédl přitom zejména k tomu, že žalobkyně "citlivě reaguje" na vnější podněty a že by byla zjevně schopna reagovat citlivě i na věcné sdělení žalovaného, že závěť nepovažuje za platnou, jakož i k tomu, že žalobkyně se viděla se žalovaným jen dvakrát, že jí žalovaný netelefonoval a že sama žalobkyně popřela údaje některých svědků o tom, že by jí měl vyhrožovat revolverem. Za nedůvodné považoval odvolací soud rovněž tvrzení žalobkyně o tom, že by nebyla řádně poučena o následcích odmítnutí dědictví, neboť o těchto následcích byla žalobkyně řádně poučena notářkou JUDr. J. P., a že by odmítnutí dědictví vázala na podmínku, neboť její požadavek úhrady pohledávky za dědictvím neměl žádnou souvislost s odmítnutím dědictví. Podle názoru odvolacího soudu nelze považovat odmítnutí dědictví za neplatné ani proto, že by žalobkyně dala svým počínáním najevo, že dědictví nechce odmítnout. Takové chování nelze dovodit z toho, že s ní byl v řízení o dědictví sepsán protokol o předběžném šetření, že pro účely tohoto řízení objednala znalecký posudek o ceně domu zůstavitelky a že notářka za její účasti "zapečetila" dům zůstavitelky. Počínáním, kterým by žalobkyně dala najevo, že nechce dědictví odmítnout, není podle názoru odvolacího soudu ani to, že při jednání dne 19.10.1993 uplatňovala platnost závěti, kterou žalovaný popíral, neboť okolnost, že "dědic ze závěti trvá na platnosti dědického titulu, tj. závěti, ještě neznamená, že dědictví neodmítne". Z řízení rovněž vyplynulo, že žalobkyně nechtěla být s ohledem na své okolí a poměry v místě bydliště považována za osobu vykazující se neplatnou závětí, a je proto podle odvolacího soudu "logické, že na platnosti závěti trvala", a to jen "ze zásady". Přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud "výlučně k otázce výkladu § 465 obč. zák." s tím, že považuje s ohledem na prokázaný skutkový stav věci za otázku zásadního právního významu "vyjasnění, jaké počínání dědice již znamená, že dal najevo, že dědictví nechce odmítnout". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák. nemá právo odmítnout dědictví dědic, který si již jako dědic skutečně počínal, například se choval fakticky jako vlastník věcí patřících do dědictví, vystupoval jako právní nástupce zůstavitele v soudním řízení, dovolával se svého práva neopominutelného dědice apod. Žalobkyně si byla vědoma toho, že jí zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek, aniž by přitom věděla, že zůstavitelka měla syna, a proto se "ujala dědictví" a užívala jak movité věci zůstavitelky, tak i nemovitost, kterou posléze umožnila užívat svému bratrovi. I když sepsání protokolu o předběžném šetření v dědickém řízení, objednání znaleckého posudku o ceně nemovitosti ani uplatňování platnosti závěti samy o sobě nepředstavují takové počínání, kterým by dala najevo, že dědictví nechce odmítnout, její celkové chování k majetku patřícímu do dědictví takovému závěru nasvědčuje. Dovolatelka dále odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že by při prohlášení o odmítnutí dědictví byla její vůle "prosta jakýchkoli vad", a zejména z výpovědí svědků R., F., H., V., T., S. a S. dovozuje, že dědictví odmítla pod vlivem bezprávné výhrůžky. Dovolatelka má rovněž za to, že při odmítnutí dědictví nebyla notářkou JUDr. J. P. řádně poučena o jeho následcích a že k odmítnutí dědictví připojila podmínku úhrady částky 3.000,- Kč, která činí tento právní úkon neplatným. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl, že žalobkyně své stanovisko k odmítnutí dědictví změnila až "na nátlak JUDr. H. a své rodiny" a že si byla vědoma toho, že "bez dědického řízení okupovali a obydlili po úmrtí matky dům", že "odcizili veškerý cenný majetek", že "zfalšovali