21 Cdo 1498/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1498/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2022 Spisová značka:21 Cdo 1498/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1498.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pracovněprávní vztahy Výpověď z pracovního poměru Povinnosti zaměstnanců Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006 Sb. § 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1498/2022-237 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci žalobkyně I. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, proti žalovanému M. N. K. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Martinem Kornelem Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká č. 488/20, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 23 Co 195/2021-212, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 23 Co 195/2021-212, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak. A) k otázce, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Nejvyšší soud již minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005). Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Pakliže bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně, zaměstnána u žalovaného na pozici XY, vydala rozhodnutí o dodatečném povolení stavby skladu zemědělských a lesnických produktů s manipulační plochou, že toto rozhodnutí nebylo doručeno osmi z patnácti účastníků řízení, že žalobkyně přesto, že rozhodnutí nebylo doručeno všem účastníkům, na něm vyznačila právní moc, že stavba skladu byla dlouhodobě provázena „řadou kontroverzí“ mezi investorem a některými dalšími účastníky, nejednalo se tedy o „rutinní“ stavební řízení, že mezi (při doručování) opomenutými účastníky jsou právě ti, kteří měli proti dodatečně povolované stavbě nejvíce výhrad, což vylučuje (budí velké pochybnosti), že se tak mohlo stát pouhým administrativním či technickým nedopatřením, že žalobkyně toto pochybení nezjistila ani ve chvíli, kdy se chystala vyznačit právní moc, resp. nezjistila, že chybí doklad o doručení u více než poloviny z patnácti účastníků, a že i přes absenci těchto dokladů na rozhodnutí právní moc vyznačila, je závěr odvolacího soudu, že „žalobkyně porušila povinnosti úředníka vymezené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o úřednících“, a že se „…jednalo, s ohledem na okolnosti, za nichž k nim došlo…, o závažné porušení povinností naplňující výpovědní důvod dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce…“, zcela korespondující výše uvedené judikatuře dovolacího soudu. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu („…žalobkyně je přesvědčena, že se dopustila ojedinělého pochybení, které nedosahuje takové intenzity porušení povinností…“) k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Pakliže dále žalobkyně namítá, že „…v předcházejících řízeních nebyla žalobkyni vytýkána žádná pochybení…“, přehlíží, že odvolací soud pouze v této souvislosti poukázal na „dlouhodobost a kontroverznost“ posuzovaného stavebního řízení, nikoliv, že by (k tíži žalobkyně) byla přičítána nějaká minulá pochybení. K založení p