21 Cdo 1511/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1511/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2001 Spisová značka:21 Cdo 1511/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1511.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í 21 Cdo 1511/2000 Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. & G. A., proti povinnému K., pro 12.246.028,19 ATS s příslušenstvím přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 5 E 1245/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 19 Co 337/99-42, takto : I. Dovolání povinného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Na návrh oprávněné Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 30.3.1999, č.j. 5 E 1245/98-18, ve znění opravného usnesení ze dne 23.4.1999, č.j. 5 E 1245/98-27, nařídil podle rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory (ICC International Court of Arbitration) v Paříži č. 8798/JK ze dne 8.7.1998, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinného u peněžního ústavu K. b. a.s., pobočka V. M., a to k uspokojení pohledávky oprávněné „v částce 4.202.478,19 ATS spolu s 5%tními úroky ode dne 8.9.1995, v částce 64.317 ATS spolu s 5%tními úroky ode dne 13.6.1995, v částce 6.066.000 ATS spolu s 5%tními úroky z 3.362.192 ATS ode dne 24.8.1995 a 5%tními úroky z 2.703.808 ATS ode dne 25.2.1996, jakož i v částce 1.913.233 ATS spolu s 5%tními úroky z 819.957 ATS ode dne 10.10.1995, z 819.957 ATS ode dne 11.3.1996 a z 273.319 ATS ode dne 10.10.1996, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 65.000 USD a 1.241.436,89 ATS", a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v celkové výši 87.875,- Kč; zároveň povinnému zakázal, aby s „uvedenými účty nakládal až do výše uplatněné pohledávky uvedené ve výroku I. tohoto usnesení", a K. b. a.s., pobočka V. M., přikázal, aby poté, kdy jí bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokovala peněžní prostředky na účtech povinného č. 8539490257/0100 a 8535230407/0100 až do výše vymáhané pohledávky, a dále po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto usnesení odepsala pohledávku z účtů povinného a uhradila ji oprávněné, a to částky v cizí měně na účet č. 6724441079/2700 a částky v Kč na účet č. 6724441036/2700, oba vedené u B. A. C. C. R. a.s. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro uznání k výkonu předloženého rozhodčího nálezu podle článku II. a III. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku, jež byla uveřejněna vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. Podle potvrzení generálního tajemníka Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory z 2.12.1998 vykonávaný nález byl povinné řádně oznámen a z toho důvodu je konečný a závazný. Současně v rámci předběžného šetření nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by bylo možno uznání rozhodčího nálezu „neprovést ať už jde o důvody podle čl. V. bod 1, či bod 2" Úmluvy, a povinný svoji závaznost z rozhodčí doložky a tedy samotnou pravomoc příslušného rozhodce, jenž ve věci rozhodoval, ani nepopíral. Námitky povinného, že výkon rozhodnutí je nemožný, neboť je subjektem, který nemá žádnou výrobu a na účtech nemá dostatek finančních prostředků, odmítl s odůvodněním, že je zcela nerozhodné, zda povinný má či nemá finanční prostředky na účtech u K. b., a zda vykonává nějakou podnikatelskou činnost. O návrhu povinného na odklad provedení výkonu rozhodnutí nerozhodl proto, že o takovém návrhu bude možné rozhodnout až po nařízení výkonu rozhodnutí. Uzavřel, že výkon rozhodnutí podle ustanovení § 303 a násl. o.s.ř. byl nařízen podle výrokové části předmětného rozhodčího nálezu, konkrétně podle bodů 1-3 a 6-8 v částkách tam uvedených. K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.11.1999, č.j. 19 Co 337/99-42, usnesení soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému usnesení připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením § 35 zák. č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, je třeba otázku povolení nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku a uveřejněné vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky č. 74/1959 Sb. (dále též jen „Úmluva"). Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že byly splněny podmínky pro uznání a vykonání k výkonu navrženého nálezu, jež jsou obsaženy v článku III. až V. Úmluvy. Odvolací soud neakceptoval námitku povinného vznesenou až v odvolání, že by výkon nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byl v rozporu s veřejným právem České republiky, když povinný žádné konkrétní důvody tohoto rozporu neuvedl a odvolací soud existenci překážek zmíněných v ustanovení § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nezjistil. K námitkám povinného vzneseným v odvolání uvedl, že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí je možno zkoumat jen otázky procesní a že se nelze zabývat věcnou správností exekučního titulu, tedy ani otázkou případné pasivní legitimace právního předchůdce povinného (O. L., s.p.) v nalézacím řízení; tyto otázky nesouvisí s veřejným pořádkem České republiky, ale s otázkou hmotného práva, jehož aplikaci si smluvní strany pro nalézací řízení zvolily v licenční smlouvě (podle rakouského práva - čl. 12.2 licenční smlouvy). Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, zejména z hlediska výkladu článku IV. a V. Úmluvy a z hlediska aplikace ustanovení zákona č. 98/1963 Sb. V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinný namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 36 zákona č. 97/1963 Sb. a že se nesprávně vypořádal s jeho námitkou, že k výkonu navržený rozhodčí nález je v rozporu s českým veřejným pořádkem, a proto měl být ve vztahu k povinnému odepřen podle ustanovení čl. V. odst. 2 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (vyhl.č. 74/1959 Sb.). Povinný potvrzuje, že k výkonu navrženým rozhodčím nálezem byl (jeho právní předchůdce) zavázán k solidárnímu plnění společně s O. L., s.r.o. jako druhým žalovaným z důvodů porušení povinností vyplývajících z licenční smlouvy ze dne 25.2.1991 uzavřené mezi povinným a oprávněným (rakouskou společností), že v této licenční smlouvě bylo smluvními stranami podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. platně dohodnuto jako právo rozhodné právo rakouské, namítá však, že v rámci privatizace přešla všechna práva a povinnosti z licenční smlouvy ze dne 25. 2. 1991 na stávající O. L., s.r.o. V tom, že rozhodce v odůvodnění k výkonu navrženého rozhodčího nálezu dospěl k závěru, že rakouským právem se bude řídit i ručení původní smluvní strany za závazky vyplývající z licenční smlouvy, které druhá smluvní strana (O. L., s.r.o.) porušila, přičemž povinný po převzetí privatizovaného majetku O. L., s.r.o. již nemohl ovlivnit plnění či neplnění povinností z licenční smlouvy touto novou smluvní stranou, protože šlo o jinou na povinném nezávislou právnickou osobu, a rakouská strana o přechodu práv a povinností na novou smluvní stranu věděla a vedla s ní veškerá jednání týkající se licenční smlouvy, spatřuje dovolatel rozpor s českým veřejným pořádkem. Dovolatel je přesvědčen, že právní vztah mezi povinným a O. L., s.r.o. je vztahem vnitrostátním, protože jde o české právnické osoby, který se řídí českým právem, a je vyloučeno, aby se vztahy mezi nimi řídily právem rakouským; proto nález Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži nemůže být vůči povinnému exekučním titulem. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolán