21 Cdo 1546/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1546/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 12. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1546/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1546.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Popření otcovství Dotčené předpisy:§ 159a odst. 4 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 790 o. z. § 792 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.3.2018I.ÚS 883/18JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto12.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1546/2015-57 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci otce P. K., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Veletržní č. 924/14, proti nezletilé H. J., zastoupené Statutárním městem Ostrava se sídlem magistrátu města Ostrava, Prokešovo náměstí č. 1803/8, jako kolizním opatrovníkem, a matce V. J., o popření otcovství vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 Nc 2305/2014, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2014 č. j. 14 Co 393/2014-33 takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Otec se návrhem podaným dne 29. 1. 2014 domáhal popření otcovství k nezletilé H. J. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 6. 2014 č. j. 0 Nc 2305/2014-18 ustanovil nezletilé H. J. opatrovníka město Ostrava (výrok I.) a řízení zastavil (výrok II.). V odůvodnění usnesení uvedl, že v řízení nelze pokračovat, neboť projednání věci brání neodstranitelná překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť o otcovství matrikového otce k nezletilé bylo již v minulosti rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2011 č. j. 24 C 162/2010-31, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011 č. j. 16 Co 152/2011-49. Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 21. 11. 2014 č. j. 14 Co 393/2014-33, neboť za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že věc nelze opětovně projednat, neboť je zde dána totožnost účastníků i totožnost předmětu řízení. Odvolací soud dále též uvedl, že ustanovení § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nelze aplikovat v případech, které nebyly dosud rozsouzené. Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec (dále jen „dovolatel“) dovolání, v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že „absolutizoval účinky překážky věci pravomocně rozsouzené, aniž by zkoumal, proč bylo zastaveno předchozí řízení.“ Domnívá se totiž, že dřívější zamítnutí návrhu na popření otcovství z důvodu uplynutí popěrné lhůty podle zákona o rodině nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o popření otcovství zahájené podle občanského zákoníku, neboť při dřívějším projednání věci neexistovala možnost prominout zmeškání lhůty, a tedy posoudit případ věcně. Dovolatel dále též uvádí, že se ve svém nynějším návrhu opírá o skutečnosti, které jsou nové a které mu v průběhu předchozího řízení o popření otcovství nebyly známy. Jelikož rozhodnutí bylo vydáno v řízení zahájeném dne 29. 1. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II. bod. 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda dřívější zamítnutí návrhu na popření otcovství z důvodu uplynutí popěrné lhůty podle ustanovení § 61 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o popření otcovství zahájené podle ustanovení § 790 o. z., a to včetně překážky pro řízení o popření otcovství bez návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení § 792 o. z., neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Podle ustanovení § 790 odst. 1 o. z., muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození. Podle ustanovení § 790 odst. 2 o. z., ustanovení § 785 odst. 1 věta druhá a § 785 odst. 2 platí obdobně. Podle ustanovení § 792 o. z., je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Z ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu k otázce překážky věci pravomocně rozsouzené se podává, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k problematice popírání