21 Cdo 1577/2022 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1577/2022-180 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1922/3, proti žalované Sellier & Bellot a. s. se sídlem ve Vlašimi, Lidická č. 667, IČO 28982347, zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, o 21 228 Kč s příslušenstvím a omluvu za diskriminační jednání, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 54/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 23 Co 252/2021-150, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6 C 54/2021-107, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 9. 2. 2021, aby jí žalovaná zaplatila částku 21 228,- Kč s úrokem z prodlení jako náhradu mzdy za období od 6. 10. do 26. 10. 2020, a dále omluvy za diskriminační jednání. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že přestože žalované (svému zaměstnavateli) doložila, že není schopna kvůli svému zdravotnímu stavu nosit roušku, žalovaná ji dne 5. 10. 2020 upozornila na to, že roušku mít musí a v případě, že tak neučiní, bude muset z práce odejít domů. Následně bylo žalobkyni sděleno (7. 10. 2020), že si má vzít neplacené volno nebo od lékaře donést potvrzení, že je ze zdravotních důvodů práce neschopná. Dne 8. 10. 2020 dostala žalobkyně e-mail, ze kterého vyplývá, že pokud si nechce zakrýt ústa, má řešit danou věc čerpáním dovolené nebo pracovním volnem bez náhrady mzdy. Žalobkyně byla nucena opustit pracoviště a současně jí nebyla proplacena mzda za období 6. – 26. 10. 2020. Žalobkyně se jednáním žalované cítí být diskriminována z důvodu svého zdravotního stavu a zdravotního postižení, žalovaná na ni vyvíjela nátlak směrem k jednání, které by poškozovalo zdraví žalobkyně, vyzvala proto žalovanou, aby se jí omluvila za diskriminační jednání. 2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Žalobkyně žalované nedoložila zdravotní dokumentaci, ze které by vyplývala nemožnost nosit ochranu dýchacích cest. Žalobkyně nesplňovala žádnou z podmínek pro zproštění povinnosti nosit roušku ze zdravotních důvodů. Žalovaná požadovala, aby zdravotní stav žalobkyně přezkoumal smluvní lékař žalované v režimu mimořádné lékařské prohlídky, tu však žalobkyně odmítla. Žalobkyně neměla horší podmínky než její kolegové v kanceláři, nešlo o soustavné nošení ochrany dýchacích cest, ale jen o krátkodobé používání, za jednu směnu maximálně desítky minut. V rozhodné době měli všichni zaměstnanci žalované povinnost nosit předepsanou ochranu dýchacích cest, jak bylo uloženo opatřením vlády ČR a Ministerstvem zdravotnictví. Žalovaná žalobkyni nijak nediskriminovala, nastavené podmínky platily vůči všem zaměstnancům stejně. 3. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6 C 54/2021-107, zamítl žalobu na zaplacení náhrady mzdy za období od 6. 10. do 26. 10. 2022 ve výši 21 228,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu na písemnou omluvu žalované vůči žalobkyni ve znění: „Vážená paní Š., v říjnu 2020 jsme po Vás požadovali splnění povinnosti nošení ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének v prostorách společnosti, přestože jste měla zdravotní potvrzení o tom, že nemůžete tuto povinnost splnit. Za Vaši neoprávněnou diskriminaci a zásah do Vašich práv se tímto omlouváme“ (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 23 135,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Vychopně (výrok III.). Dovodil, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalované na pozici plánovače, že trpí určitými zdravotními problémy, komplikacemi s dýcháním, proto jí lékařka nedoporučovala nosit roušku či jinou ochrannou pomůcku dýchacích cest s tím, aby se její zdravotní stav nezhoršil. V říjnu 2020, v době, kdy v České republice probíhala tzv. druhá vlna koronaviru a výskyt nakaženým onemocněním Covid -19 byl na vysoké úrovni, žalovaná jednala v souladu s průběžně vydávanými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví a k žádné diskriminaci k osobě žalobkyně nedošlo, neboť i na její zdraví a bezpečí žalovaná dbala, když po ní vyžadovala nošení ochranných pomůcek dýchacích cest, stejně tak jako na zdraví a bezpečnost ostatních zaměstnanců. Žalovaná pouze vytvářela bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí. Dodržování těchto pokynů Ministerstva zdravotnictví bylo kontrolováno a sankciováno v případě jejich nedodržování. Žalovaná tak nemohla vytvořit speciální podmínky a výjimky pro žalobkyni v důsledku jejích zdravotních omezení, která se nevztahovala na předepsané výjimky. Nejednalo se o diskriminační jednání vůči žalobkyni, když žalovaná vůči všem zaměstnancům postupovala stejně. Žalovaná musela po žalobkyni požadovat dodržování stanovených opatření, neboť tím chránila životy a zdraví ostatních svých zaměstnanců. Z opatření neexistovala výjimka, která by se vztahovala na žalobkyni a která by umožňovala žalobkyni volně se pohybovat bez ochranných pomůcek zakrývajících dýchací cesty. Předložená zdravotní dokumentace žalobkyně – především zpráva MUDr. Šimonové bylo pouze jakési doporučení, žalovaná nabídla žalobkyni absolvovat mimořádnou lékařskou prohlídku, ta ji však odmítla. Žalobkyně nepředložila žalované rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, nepožádala o čerpání dovolené ani o neplacené volno. Žalovaná posoudila absenci žalobkyně na pracovišti jako pracovní volno bez náhrady mzdy. Nebylo zjištěno žádné jednání žalované, které by nějakým způsobem diskriminovalo žalobkyni, pravidla byla nastavena pro všechny zaměstnance stejně. Žalobkyně pracovala v prostorné kanceláři s dalšími zaměstnanci, ve které nebylo povinností nosit roušku, neboť zde byly dodrženy požadované rozestupy. Pouze 20 % své pracovní náplně byla v kontaktu s jinými osobami či musela opustit kancelář. Povinnost žalobkyně mít na ústech a nosu ochranu dýchacích cest byla pouze na chodbách a ve společných prostorech s ostatními zaměstnanci, což bylo naprosté minimum v porovnání s jinými zaměstnanci. 4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 Co 252/2021-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.509,15 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.). Dovodil, že dne 5. 10. 2020 v době platnosti mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví byla žalobkyně nadřízeným upozorněna, že musí mít ústa a nos zakrytá, což odmítla s poukazem na svůj zdravotní stav. Poukazovala na to, že trpí astmatem a lékařka jí nedoporučuje zakrývání dýchacích cest jakoukoliv látkou, neboť si tím může poškozovat zdraví. Žalovaná v té době disponovala zprávou MUDr. Petry Šimáňové ze dne 25. 8. 2020, ze které ale žádná diagnóza nevyplývá, toliko, že žalobkyně trpí „dlouhodobým neinfekčním respiračním onemocněním“. Následně 6. 10. 2020 byla žalobkyně opětovně upozorněna na povinnost nošení roušek s tím, že jinak bude muset odejít z práce. Dne 7. 10. 2020 bylo žalobkyni sděleno, že si má vzít neplacené volno nebo si obstarat lékařské potvrzení o tom, že je ze zdravotních důvodů práce neschopná, a dne 8. 10. 2020 žalovaná sdělila žalobkyni, že není jiné vhodné opatření, než výzva k opuštění pracoviště s možným řešením pracovního volna bez náhrady mzdy nebo pracovní neschopnosti, popř. čerpání dovolené. Po celé období od 6. 10. do 26. 10. 2020 žalobkyně nepracovala a nebyla jí vyplacena mzda ani její náhrada. Následně s potvrzením MUDr. Jana Hnízdila ze dne 27. 10. 2020 žalobkyně uvedla, že odmítá nosit roušku pro psychické obtíže. Odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzený ani faktický zdravotní stav žalobkyně v době, která je předmětem tohoto řízení, nenaplňoval žádnou z výjimek uvedených v mimořádných opatřeních Ministerstva zdravotnictví, uvedená opatření byli povinni dodržovat všichni, kdož nebyli z této povinnosti výslovně vyňati, přičemž zaměstnavatelé byli povinni vyžadovat dodržování mimořádných opatření ze strany svých zaměstnanců i ve svých prostorách. Tím, že žalovaná vyžadovala po žalobkyni dodržování stejných pravidel (z mimořádných opatření), jaká vyžadovala po všech svých zaměstnancích, žalobkyni nijak nediskriminovala. Žalobkyně netrpěla žádnou z diagnóz, na které se vztahovala výjimka, a svůj tvrzený zdravotní stav žalované dokládala značně nedůsledně, když i lékařské potvrzení ze dne 25. 8. 2020 vyznívá velmi obecně. Žalované bylo navíc známo, že žalobkyně je středně silnou kuřačkou, není tedy nijak překvapivé, že k jejím dostatečně nedoloženým tvrzením o tom, že trpí astmatem, přistupovala i s pochopitelnou dávkou nedůvěry. Žalobkyně žalova