21 Cdo 1714/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1714/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 9. 2008 Spisová značka:21 Cdo 1714/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1714.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 10 odst. 1 předpisu č. 231/2001Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 231/2001Sb. § 80 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1714/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. Z. D., b) JUDr. P. F., c) RNDr. J. M., d) J. N., e) Mgr. P. Š., a f) Mgr. P. Ž., všech zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. – R. p. r. a t. v., zastoupené advokátkou, o určení, že žalobci jsou členy R. p. r. a t. v., in eventum o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 161/2003, o dovolání žalobců a), b), d), e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2006 č.j. 22 Co 73/2006-86, takto: I. Dovolání žalobců a), b), d), e) se zamítá. II. Žalobci a), b), d), e) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení, každý 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. Odůvodnění: Dopisy shodného obsahu ze dne 3.4.2003 č.j.: 3028/03-KPV sdělil předseda vlády České republiky každému žalobci, že jej „v souladu s § 7 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, na základě návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 2. dubna 2003 č. 368“, odvolává z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že „žalobci jsou členy R. p. r. a t. v.“, „in eventum“, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, odvoláním předsedou vlády podle § 7 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze dne 3.4.2003, je neplatné“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že vykonávali v pracovněprávním vztahu veřejnou funkci členů R. p. r. a t. v. (dále též jen „Rada“), na kterou se podle ustanovení § 10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, vztahují ustanovení zákoníku práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z toho dovozovali, že při zániku členství v Radě se uplatní ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, podle kterého odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí. Dále uvedli, že dne 2.4.2003 byla svolána 13. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, na jejímž programu bylo projednání „návrhu na odvolání členů R. p. r. a t. v.“. Poslanecká sněmovna však na této schůzi přijala usnesení č. 368, kterým navrhla předsedovi vlády, aby „neprodleně odvolal R. p. r. a t. v. z důvodu opakovaného a závažného neplnění povinností uvedených v § 5 zákona č. 231/2001 Sb.“. Na základě tohoto návrhu pak předseda vlády podle ustanovení § 7 odst. 1 cit. zákona odvolal dopisem ze dne 3.4.2003 jednotlivé členy Rady (žalobce). Podle názoru žalobců se ovšem „odvolání členů Rady a odvolání Rady jako celku liší“ (zákon „stanoví odlišné předpoklady“), a proto, „jestliže bylo navrženo odvolání členů, nemohla Poslanecká sněmovna rozhodovat o odvolání rady jako celku“ a „ani předseda vlády tedy nemohl odvolat jednotlivé členy“. Kromě toho „odvolání samotné nestanoví žádné důvody, pro které k němu dochází“, ačkoli „zvláštnost“ právní úpravy v zákoně č. 231/2001 Sb. se ohledně zániku pracovněprávního vztahu člena Rady „projevuje pouze v tom, že k odvolání z funkce může dojít pouze z důvodů v tomto zákoně výslovně uvedených“; proto podle mínění žalobců musí být v odvolání uveden důvod, pro který je činěno, jinak je takové odvolání pro neurčitost neplatné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci spatřovali jednak v tom, že „není možné podat žalobu na plnění“ (na zaplacení odměny), a jednak v tom, že „zde není žádný jiný orgán, který by byl oprávněn přezkoumat platnost a důvodnost odvolání z funkce“. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3.2.2005 č.j. 21 C 161/2003-42 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů řízení 10.948,- Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že členství v R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“) je výkonem veřejné funkce a že s ohledem na ustanovení § 2 zák. práce a § 10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, je možno na vztahy vyplývající z jejího výkonu aplikovat zákoník práce „na základě delegace, tedy jen tehdy, kdy to stanoví zákon č. 231/2001 Sb.“. Uvedené ovšem „neznamená“, že členství v Radě je pracovněprávním vztahem, neboť, „kdyby tomu tak bylo, řídil by se takový pracovní poměr v plném rozsahu zákoníkem práce“; taková situace ovšem „není běžná, neboť veřejné funkce jsou zásadně vykonávány v jiném právním vztahu, než je pracovní poměr“. Uvedené lze podle názoru soudu prvního stupně dovodit jak z ustanovení § 11 zákona č. 231/2001 Sb., z něhož „vyplývá, mezi členem Rady a státem není pracovněprávní vztah“, tak z ustanovení §§ 7-9 cit. zákona, která upravují členství v Radě „vyčerpávajícím způsobem“, takže „nelze použít zákoník práce, jmenovitě § 65 o pokračování pracovního poměru po odvolání z funkce“. Na tyto závěry „nemůže mít vliv ani nelogické označení § 10 zákona č. 231/2001 Sb. - pracovněprávní vztah člena Rady, které je chybné a zavádějící, protože z obsahu zákona pracovněprávní vztah člena Rady nevyplývá“. Protože odvolání žalobců (jako členů Rady) předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, schválený v jejím 368. usnesení z 13. schůze ze dne 2.4.2003, „jsou politická rozhodnutí Poslanecké sněmovny a předsedy vlády, soud nemá pravomoc taková rozhodnutí přezkoumávat“ z hlediska jejich platnosti. Vzhledem k tomu, že zákon č. 231/2001 Sb. nestanoví, kdo je oprávněn přezkoumávat dodržení jeho ustanovení o postupu při odvolání členů Rady z funkce a žalobci se dovolávají ochrany svých práv u soudu s tvrzením, že jsou dále členy Rady, „má soud za to, že je v jeho pravomoci pouze přezkoumat, zda k odvolání členů Rady došlo zákonem stanoveným způsobem, tj. zda byli odvolání předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny a zda jim bylo doručeno písemné rozhodnutí předsedy vlády o odvolání z funkce“. Jelikož žalobci „uvedené skutečnosti nezpochybnili“, zaniklo jejich členství v Radě dnem 4.4.2003, ke kterému byli v písemném rozhodnutí předsedy vlády z funkce členů Rady odvolání, a proto podle názoru soudu prvního stupně „není žaloba na určení, že žalobci jsou nadále členy Rady, důvodná“. Protože „členství v Radě není vykonáváno v pracovním poměru, není možno odvolání žalobců z členství v Radě považovat za okamžité zrušení pracovního poměru“ a žalobci se tudíž (eventuálním žalobním petitem) „nemohou dovolávat jeho přezkumu soudem“. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.5.2006 č.j. 22 Co 73/2006-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.788,50 Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci jako členové R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“) „nebyli v pracovněprávním poměru“ a že za tohoto stavu rovněž odvolací soud „nemá za to, že by se v projednávané věci jednalo o žalobu podle § 64 zák. práce, nýbrž jde o obecnou žalobu určovací, jejímž předpokladem je naléhavý právní zájem na požadovaném určení“, který odvolací soud také „shledal jen potud, zda formální náležitosti předmětného odvolání byly splněny“. Otázku důvodnosti odvolání žalobců z funkce členů Rady nelze podle názoru odvolacího soudu „v tomto řízení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávat, protože nejde o vztah soukromoprávní, nýbrž o vztah z výkonu veřejné funkce, tedy vztah veřejnoprávní“. Věcný soudní přezkum by přicházel v úvahu jedině v rámci správního soudnictví, „avšak toliko tehdy, kdyby žalobní návrh odpovídal žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 soudního řádu správního, což není posuzovaný případ“, neboť „žalobci se nedomáhají ani zrušení předmětného rozhodnutí, nýbrž byla podána civilně procesní právní žaloba určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., kterou soud přijal, neboť zde není jiný orgán, který by byl povolán o takové žalobě rozhodnout“. Podle názoru odvolacího soudu „přitom i eventuáln