21 Cdo 1714/2007 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1714/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. Z. D., b) JUDr. P. F., c) RNDr. J. M., d) J. N., e) Mgr. P. Š., a f) Mgr. P. Ž., všech zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. – R. p. r. a t. v., zastoupené advokátkou, o určení, že žalobci jsou členy R. p. r. a t. v., in eventum o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 161/2003, o dovolání žalobců a), b), d), e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2006 č.j. 22 Co 73/2006-86, takto: I. Dovolání žalobců a), b), d), e) se zamítá. II. Žalobci a), b), d), e) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení, každý 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. Odůvodnění: Dopisy shodného obsahu ze dne 3.4.2003 č.j.: 3028/03-KPV sdělil předseda vlády České republiky každému žalobci, že jej „v souladu s § 7 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, na základě návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 2. dubna 2003 č. 368“, odvolává z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že „žalobci jsou členy R. p. r. a t. v.“, „in eventum“, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, odvoláním předsedou vlády podle § 7 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze dne 3.4.2003, je neplatné“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že vykonávali v pracovněprávním vztahu veřejnou funkci členů R. p. r. a t. v. (dále též jen „Rada“), na kterou se podle ustanovení § 10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, vztahují ustanovení zákoníku práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z toho dovozovali, že při zániku členství v Radě se uplatní ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, podle kterého odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí. Dále uvedli, že dne 2.4.2003 byla svolána 13. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, na jejímž programu bylo projednání „návrhu na odvolání členů R. p. r. a t. v.“. Poslanecká sněmovna však na této schůzi přijala usnesení č. 368, kterým navrhla předsedovi vlády, aby „neprodleně odvolal R. p. r. a t. v. z důvodu opakovaného a závažného neplnění povinností uvedených v § 5 zákona č. 231/2001 Sb.“. Na základě tohoto návrhu pak předseda vlády podle ustanovení § 7 odst. 1 cit. zákona odvolal dopisem ze dne 3.4.2003 jednotlivé členy Rady (žalobce). Podle názoru žalobců se ovšem „odvolání členů Rady a odvolání Rady jako celku liší“ (zákon „stanoví odlišné předpoklady“), a proto, „jestliže bylo navrženo odvolání členů, nemohla Poslanecká sněmovna rozhodovat o odvolání rady jako celku“ a „ani předseda vlády tedy nemohl odvolat jednotlivé členy“. Kromě toho „odvolání samotné nestanoví žádné důvody, pro které k němu dochází“, ačkoli „zvláštnost“ právní úpravy v zákoně č. 231/2001 Sb. se ohledně zániku pracovněprávního vztahu člena Rady „projevuje pouze v tom, že k odvolání z funkce může dojít pouze z důvodů v tomto zákoně výslovně uvedených“; proto podle mínění žalobců musí být v odvolání uveden důvod, pro který je činěno, jinak je takové odvolání pro neurčitost neplatné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci spatřovali jednak v tom, že „není možné podat žalobu na plnění“ (na zaplacení odměny), a jednak v tom, že „zde není žádný jiný orgán, který by byl oprávněn přezkoumat platnost a důvodnost odvolání z funkce“. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3.2.2005 č.j. 21 C 161/2003-42 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů řízení 10.948,- Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že členství v R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“) je výkonem veřejné funkce a že s ohledem na ustanovení § 2 zák. práce a § 10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, je možno na vztahy vyplývající z jejího výkonu aplikovat zákoník práce „na základě delegace, tedy jen tehdy, kdy to stanoví zákon č. 231/2001 Sb.“. Uvedené ovšem „neznamená“, že členství v Radě je pracovněprávním vztahem, neboť, „kdyby tomu tak bylo, řídil by se takový pracovní poměr v plném rozsahu zákoníkem práce“; taková situace ovšem „není běžná, neboť veřejné funkce jsou zásadně vykonávány v jiném právním vztahu, než je pracovní poměr“. Uvedené lze podle názoru soudu prvního stupně dovodit jak z ustanovení § 11 zákona č. 231/2001 Sb., z něhož „vyplývá, mezi členem Rady a státem není pracovněprávní vztah“, tak z ustanovení §§ 7-9 cit. zákona, která upravují členství v Radě „vyčerpávajícím způsobem“, takže „nelze použít zákoník práce, jmenovitě § 65 o pokračování pracovního poměru po odvolání z funkce“. Na tyto závěry „nemůže mít vliv ani nelogické označení § 10 zákona č. 231/2001 Sb. - pracovněprávní vztah člena Rady, které je chybné a zavádějící, protože z obsahu zákona pracovněprávní vztah člena Rady nevyplývá“. Protože odvolání žalobců (jako členů Rady) předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, schválený v jejím 368. usnesení z 13. schůze ze dne 2.4.2003, „jsou politická rozhodnutí Poslanecké sněmovny a předsedy vlády, soud nemá pravomoc taková rozhodnutí přezkoumávat“ z hlediska jejich platnosti. Vzhledem k tomu, že zákon č. 231/2001 Sb. nestanoví, kdo je oprávněn přezkoumávat dodržení jeho ustanovení o postupu při odvolání členů Rady z funkce a žalobci se dovolávají ochrany svých práv u soudu s tvrzením, že jsou dále členy Rady, „má soud za to, že je v jeho pravomoci pouze přezkoumat, zda k odvolání členů Rady došlo zákonem stanoveným způsobem, tj. zda byli odvolání předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny a zda jim bylo doručeno písemné rozhodnutí předsedy vlády o odvolání z funkce“. Jelikož žalobci „uvedené skutečnosti nezpochybnili“, zaniklo jejich členství v Radě dnem 4.4.2003, ke kterému byli v písemném rozhodnutí předsedy vlády z funkce členů Rady odvolání, a proto podle názoru soudu prvního stupně „není žaloba na určení, že žalobci jsou nadále členy Rady, důvodná“. Protože „členství v Radě není vykonáváno v pracovním poměru, není možno odvolání žalobců z členství v Radě považovat za okamžité zrušení pracovního poměru“ a žalobci se tudíž (eventuálním žalobním petitem) „nemohou dovolávat jeho přezkumu soudem“. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.5.2006 č.j. 22 Co 73/2006-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.788,50 Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci jako členové R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“) „nebyli v pracovněprávním poměru“ a že za tohoto stavu rovněž odvolací soud „nemá za to, že by se v projednávané věci jednalo o žalobu podle § 64 zák. práce, nýbrž jde o obecnou žalobu určovací, jejímž předpokladem je naléhavý právní zájem na požadovaném určení“, který odvolací soud také „shledal jen potud, zda formální náležitosti předmětného odvolání byly splněny“. Otázku důvodnosti odvolání žalobců z funkce členů Rady nelze podle názoru odvolacího soudu „v tomto řízení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávat, protože nejde o vztah soukromoprávní, nýbrž o vztah z výkonu veřejné funkce, tedy vztah veřejnoprávní“. Věcný soudní přezkum by přicházel v úvahu jedině v rámci správního soudnictví, „avšak toliko tehdy, kdyby žalobní návrh odpovídal žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 soudního řádu správního, což není posuzovaný případ“, neboť „žalobci se nedomáhají ani zrušení předmětného rozhodnutí, nýbrž byla podána civilně procesní právní žaloba určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., kterou soud přijal, neboť zde není jiný orgán, který by byl povolán o takové žalobě rozhodnout“. Podle názoru odvolacího soudu „přitom i eventuální rozhodnutí o zde podané žalobě by bylo bez efektu, protože by nemělo schopnost nic změnit na nastalých účincích rozhodnutí předsedy vlády ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., které z věcného hlediska (jako rozhodnutí orgánu moci výkonné) není oprávněn soud v tomto řízení přezkoumat, tím méně pak moci zákonodárné, to vše při respektování dělby moci s tím, že ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR mohou soudy poskytovat ochranu právům jen zákonem stanoveným způsobem“. Pro posuzování důvodnosti odvolání členů Rady však zákon č. 231/2001 Sb. ani jiný zákon „žádný takový postup nestanovil, na čemž nemá schopnost nic změnit ani okolnost, že úpravu takového postupu doporučuje R. E. ve svém Doporučení, na které žalobci poukazovali“. Právo Poslanecké sněmovny podat návrh na odvolání a právo předsedy vlády odv