21 Cdo 1843/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1843/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po J. M., zemřelé dne 20. října 2014, za účasti 1) J. K., zastoupeného Mgr. Eliškou Ketzerovou, LL.M., advokátkou se sídlem ve Vacově, Vlkonice č. 91, 2) Ing. J. H., 3) MUDr. M. H., obou zastoupených JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova č. 38, a 4) JUDr. J. T., zastoupené JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova č. 1820/18, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 13 D 577/2014, o dovolání J. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2015, č. j. 7 Co 1573/2015-146, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Řízení o pozůstalosti po J. M., zemřelé dne 20.10.2014 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Prachaticích dne 6.11.2014, č.j. 13 D 577/2014-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Jiří Pražák, notář v P. (§ 100 zákona o zvláštních řízeních soudních). Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 12.5.2015, č.j. 13 D 577/2014-104, rozhodl, že „nadále bude jednáno pouze s J. K., Ing. J. H. a MUDr. M. H.“ a že „účast JUDr. J. T. se ukončuje“. Poté, co dovodil, že zůstavitelka „byla svobodná, bezdětná, její rodiče zemřeli dříve a žila sama“, že „zemřel rovněž její jediný sourozenec M. M.“ a že „jako jediná dědička ze zákona III. dědické třídy by přicházela v úvahu neteř JUDr. J. T., která je jediným potomkem bratra zůstavitelky M. M.“, vycházel mimo jiné ze zjištění, že „zůstavitelka zanechala závěť ze dne 6.6.2006, psanou vlastní rukou, v níž pořídila o veškerém svém majetku“ tak, že „odkázala svůj dům v B. u J. s přilehlým sadem a veškerým vnitřním zařízením svojí sestřenici M. K. a jejím synům J. a I. s prosbou, aby vždy zůstal v majetku jejich rodu“, že „svůj družstevní byt ve S., D. ve čtvrtém poschodí, včetně veškerého zařízení, odkázala manželům MUDr. M. H. a J. H. s prosbou, aby knihy a obrazy, které si neponechají pro sebe a svoje děti, věnovali obecní knihovně ve V.“, že „jim také touto závětí odkázala i ostatní majetek, který v době smrti bude vlastnit“, a že „závětní dědička M. K. již ke dni úmrtí zůstavitelky nežila, když tato zemřela dne 1.1.2009, a závětní dědic I. K. se rovněž zůstavitelčiny smrti nedožil, neboť zemřel dne 17.2.2013“. Při posouzení otázky „připadnutí podílu předemřelých dědiců“ dospěl k závěru, že „zůstavitel neurčil pro povolané dědice dědické podíly“, že „podíly všech takto povolaných dědiců jsou shodné“ a že „dům v B. u J. s přilehlým sadem a veškerým vnitřním zařízením podléhá celý dědění ze závěti a neuplatní se u něho zákonná dědická posloupnost“, a to „s odkazem na ust. § 1504 o.z. v souvislosti s ust. § 1494 odst. 2 o.z., dle kterého je závěť třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, když tento v závěti explicitně uvedl prosbu ponechat takto zůstavenou část pozůstalosti vždy v majetku jejich rodu“. K odvolání JUDr. J. T. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9.10.2015, č.j. 7 Co 1573/2015-146, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „účast dědičky JUDr. J. T. v řízení o projednání pozůstalosti po J. M., zemřelé 20.10.2014, se neukončuje“. Odvolací soud předně dovodil, že soud prvního stupně „nesprávně užívá výkladového pravidla (ust. § 1494 odst. 2 o.z.), nikoliv pro výklad vůle zůstavitelky při pořízení závěti, ale pro výklad zákonného ustanovení upravujícího přechod uvolněných dědických podílů dědiců ze závěti (§ 1504 o.z.)“. Vycházel „z doslovného znění ust. § 1504 o.z.“, podle nějž „podíl dědice, který nedědí a nemá náhradníka, se uvolní a přiroste poměrně k podílům ostatních povolaných dědiců jen tehdy, jsou-li všichni dědicové povoláni k dědictví buď rovným dílem, nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení“, „který klade důraz na to, aby všichni dědicové byli povoláni k dědictví“, a proto „lze jednoznačně dovodit, že aplikace tohoto zákonného ustanovení přichází v úvahu pouze v situaci, kdy všichni povolaní dědicové jsou povoláni k dědění celého majetku jako univerzální dědici“. Dospěl k závěru, že „v situaci, kdy jedna skupina dědiců je povolána k dědění části pozůstalosti a další skupina k dědění jiné části pozůstalosti, možnost přirůstání uvolněného podílu některého ze závětních dědiců je zcela vyloučena“, že „text ustanovení § 1504 o.z. nepřipouští přirůstání podílů pouze některým povolaným dědicům v konkrétní skupině, kteří dědí část pozůstalosti zůstavitelky“, že „nelze z textu ust. § 1504 o.z. usoudit ani na možnost přirůstání uvolněného podílu závětního dědice z jedné skupiny dědiců povolané k dědění části pozůstalosti závětním dědicům z jiné skupiny, kteří jsou povoláni k dědění zcela jiné části zůstavitelčina majetku“, že „právní úprava přirůstání dědických podílů připadá v úvahu pouze tehdy, kdy univerzální dědicové zůstavitele jsou povoláni k dědění rovným dílem bez uvedení konkrétních dědických podílů“, a že „zůstavitelka sice závěť pořídila o celém svém majetku, ten však rozdělila mezi závětní dědice nikoliv podle konkrétních dědických podílů, ale s vymezením konkrétního majetku“. Proti tomuto usnesení podal J. K. dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem týkající se „výkladu a aplikace hmotného práva ohledně přirůstání uvolněných dědických podílů předemřelých závětních dědiců“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který „vyloučil možnost aplikace § 1504 o.z. na situaci, když je k části pozůstalosti (k určitému dílu) povoláno dohromady několik dědiců (spoludědiců)“. Je přesvědčen, že „pravidla o přirůstání uvolněných podílů dle § 1504 (až § 1506) o. z. by měla být aplikována i při povolání několika dědiců (spoludědiců) k určité části pozůstalosti (k určitému dílu), a to z důvodů, že pouze a jen v takovém případě je možné zohlednit skutečnou vůli zůstavitele, že se jedná v praxi o velmi časté případy (a nemusí se jednat jen o přidělení konkrétních věcí několika dědicům dohromady, ale i o povolání několika dědiců k určitému podílu vyjádřenému procentem či zlomkem na celé pozůstalosti) a že pouze a jen tak bude zabráněno rozmělňování majetku zůstavitele, a tudíž vzniku nechtěných a neudržitelných spoluvlastnictví (v posuzovaném případě by vzniklo ohledně nemovitostí v B. spoluvlastnictví za účasti osoby, na kterou zůstavitelka v závěti vůbec nepomýšlela)“. Domnívá se, že „není možné tvrdit bez dalšího, že dědicové M., J. a I. K. jsou povoláni bez určení podílu, neboť ve skutečnosti jsou jako společenství dědiců povoláni k určité skupině věcí, která má povahu určitého dědického podílu“, že „teprve ve vztahu k určité části pozůstalosti (k určitému podílu) jsou uvedení tři dědicové povoláni sine partibus, nikoliv však k pozůstalosti jako celku, ba právě naopak, ve vztahu k celé pozůstalosti je těmto spoludědicům přidělena určitá část pozůstalosti (určitý podíl) a nemělo by jim připadnout za žádných okolností – dle vůle zůstavitele – více, než je tato část pozůstalosti“, že „zůstavitelka pořídila o celém svém majetku a vyjádřila vůli, že se jen závětní dědici mají podělit o její majetek“, že „ze zákonného textu nelze dovodit, že je vyloučena aplikace § 1504 (jakož i § 1505) o.z. jen na část pozůstalosti (na určitý podíl)“, že „ustanovení § 1504 o.z. obsahuje pouze výraz ´povoláni k dědictví´ a nikoliv ´k celému dědictví´ či jiné podobné spojení“, že „soud by měl usilovat o výklad zákonného textu tak, aby ho dokázal aplikovat i na případ, na který zákonodárce přímo nepomýšlel“, a že „je v závěti splněna podmínka ust. § 1504 o.z., že jsou všichni dědicové povoláni k dědictví, byť i jen k jeho konkrétní části (k určitému podílu), rovným dílem, nebo všeobecným významem znamenajícím rovné postavení, neboť dědický podíl M., J. a I. K. na konkrétně přidělených věcech nebyl určen (tj. jsou povoláni sine partibus), a tudíž v souladu s ust. § 1500 odst. 1 o.z. mají právo na vymezenou část pozůstalosti (na určitý podíl) rovným dílem“. Argumentuje rovněž tím, že „uvedený výklad a aplikace pravidel o přirůstání uvolněných podílů i jen na část dědictví (určitý podíl) potvrzuje i komentář univerzitních profesorů Dr. Františka Roučka a Dr. Jaromíra Sedláčka (viz Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Díl 3., z roku 1936) uvedený na straně 89“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, nebo, alternativně, aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ing. J. H. a MUDr. M. H. ve vyjádření k dovolání navrhují změnit rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzuje, in eventum zrušit rozhodnutí odvolacího