21 Cdo 1854/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1854/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2008 Spisová značka:21 Cdo 1854/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1854.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1854/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Mgr. Z. L., 2) J. L., a 3) L. Š., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 885/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005, č. j. 54 Co 430/2003-106, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 11.7.2001 domáhal určení, že „je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV pro k.ú. a obec O., okres B., u Katastrálního úřadu B., a to domu na pozemku, pozemku – zastavěná plocha o výměře 430 m2 a pozemku p.č. 52 – zahrada o výměře 887 m2“. Uvedl, že „původní vlastnicí předmětných nemovitostí byla A. N., která zemřela dne 15.12.1985“ (dále též jen „zůstavitelka“); že „dne 30.11.1985 sepsala zůstavitelka v jeho prospěch závěť ohledně daných nemovitostí, která je evidována v úschově u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. N 2/86“; že „této závěti předcházela závěť ze dne 12.10.1985, ve které zůstavitelka ustanovila dědici veškerého svého majetku, tedy i nemovitostí shora uvedených, rovným dílem všechny děti svých sester, a to Z. T., N. Ř., L. L., J. S., R. P. a R. P.“; že „tito se domáhali určení neplatnosti závěti, pořízené v jeho prospěch“; že „rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, který nabyl právní moci dne 29.5.2001, byla žaloba o určení, že závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985, je neplatná, zamítnuta“; že „rozhodnutím Státního notářství B. ze dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, bylo však dědictví po A. N. projednáno tak, že byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které nabyla veškerý majetek zůstavitelky, včetně sporných nemovitostí v k.ú. O., Z. T.“; že „Z. T. uzavřela dne 18.10.1991 se žalovanými kupní smlouvu, kterou převedla do jejich spoluvlastnictví tyto nemovitosti, a to do společného jmění manželů L. ideální 2/3 a do vlastnictví L. Š. ideální 1/3“; že „podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona na G. prokuraturu ČR“; že „rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, č.j. 4 Cz 54/91, byly zrušeny rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/89-83, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení“; že „to vše proběhlo ještě před uzavřením kupní smlouvy, podle které nabyli nemovitosti žalovaní“; že „je oprávněným dědicem ohledně nemovitostí, zapsaných nyní na LV v k.ú. O. ve prospěch žalovaných, a to na základě platné závěti ze dne 30.11.1985“ a že „žalovaní nereagovali na jeho výzvu k vydání tohoto majetku, který po zůstavitelce nabyl“. Městský soud v Brně usnesením ze dne 31.7.2001, č.j. 31 C 120/2001-8, vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu místně příslušnému. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 18.2.2003, č.j. 11 C 885/2001-80, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 12.225,- Kč k rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že „žalovaní 1), 2) jsou bezpodílovými spoluvlastníky ideálních 2/3 nemovitostí a žalovaná 3) je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí zapsaných na LV pro obec a k.ú. O., tj. domu a pozemků“; že „nemovitosti nabyli od prodávající Z. T. kupní smlouvou ze dne 18.10.1991“; že „dědictví po A. N., mj. shora uvedené nemovitosti, nabyla dědička Z. T. rozhodnutím Státního notářství B. ze dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, které nabylo právní moci dne 6.3.1990“; že „dne 2.1.1986 předložil žalobce v řízení o dědictví po zůstavitelce kopii závěti zůstavitelky A. N. ze dne 30.11.1985“; že „rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, bylo určeno, že závěť zůstavitelky A. N. sepsaná dne 30.11.1985 je neplatná“; že „rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/89-83“; že „G. prokurátor ČR napadl oba rozsudky stížností pro porušení zákona“ a že „rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, č.j. 4 Cz 54/91-95, byly oba rozsudky zrušeny a věc vrácena Okresnímu soudu Brno-venkov“; že „rozsudek Nejvyššího soudu byl J. A. (v uvedeném řízení žalovaný) doručen dne 13.12.1991 a Z. T., R. P., N. Ř. dne 13.12.1991, R. P. a J. S. dne 16.12.1991 (v uvedeném řízení žalobci)“; že „rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, byla zamítnuta žaloba na určení, že závěť je neplatná z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobců na takovéto určovací žalobě, neboť řízení o projednání dědictví po zůstavitelce A. N. bylo pravomocně skončeno k datu 6.3.1990“; že „podmínka aktivní a pasivní legitimace účastníků je splněna“; že však „žalobce neprokázal naléhavý právní zájem“ na požadovaném určení, neboť „žaloba domáhající se určení nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti“; že „dědictví po A. N. již bylo projednáno a veškerý majetek po zůstavitelce nabyla dědička Z. T.“; že „žalobce se tak může domáhat svých práv žalobou na splnění povinnosti, vydání dědictví nepravým dědicem ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák.“ a že „v případě, kdy není možné věc fakticky vydat, tedy kdy nepravá dědička Z. T. převedla nemovitosti kupní smlouvou, žádat poskytnutí relutární restituce (peněžité náhrady) v případě dobré víry nových nabyvatelů“; dále že „i pro případ, že by žalobce prokázal naléhavý právní zájem na vydání určovací žaloby“, žaloba není důvodná, neboť „závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985 není platným právním úkonem“ a že „s ohledem na absolutní neplatnost závěti zůstavitelky A. N. ze dne 30.11.1985, je zcela nepodstatné, zda žalovaní nabyli nemovitosti od dědičky Z. T. v dobré víře či nikoliv“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.9.2005, č.j. 54 Co 430/2003-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně 8.300,- Kč a žalované 3) 4.150,- Kč k rukám jejich zástupce. Na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze závěru, že „žalobce prokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť pouze rozhodnutím soudu dosáhne změny zápisu v katastru nemovitostí“; že „žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře od nepravé dědičky Z. T., které bylo dědictví potvrzeno pravomocným rozhodnutím Státního notářství B. o schválení dohody o vypořádání dědictví po zůstavitelce A. N.“; že „žalovaní jsou tudíž chráněni tak, jako kdyby nemovitosti nabyly od oprávněného dědice“; že „dobrá víra žalovaných nebyla žádným důkazem zpochybněna“; že „žalovaní neměli důvod pochybovat o tom, že nemovitosti kupují od oprávněného dědice“; že „kupní smlouva byla sepsána dne 18.10.1991“; že „předtím bylo pravomocně skončeno řízení o určení neplatnosti závěti zůstavitelky A. N. sepsané dne 30.11.1985, když rozsudkem ze dne 29.3.1989 bylo určeno, že tato závěť je neplatná“; že „rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který na základě mimořádného opravného prostředku zrušil tento již pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, byl právní předchůdkyni žalovaných doručen až dne 13.12.1991, tj. po sepisu kupní smlouvy“; že „žalobce tudíž nemůže být vůči žalovaným chráněným dobrou vírou se svým nárokem na vydání nemovitostí úspěšný“; že „nárok žalobce jako oprávněného dědice již nelze uspokojit restitucí, nýbrž pouze peněžitou náhradou“; že „žalobce se může domáhat pouze peněžité náhrady po neoprávněném dědici (Z. T.) dle § 485 odst. 1 obč. zák.“; že „soud prvního stupně nadbytečně a navíc nepřípustně zkoumal, jako předběžnou otázku, platnost závěti sepsané dne 30.11.1985 A. N.“; že „žaloba o určení neplatnosti této závěti byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, pravomocně zamítnuta a soud je tímto výrokem vázán“; že „promlčecí doba k vykonání práva na určení vlastnictví běží tři roky od právní moci rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví“; že „rozhodnutí o skončení dědick