21 Cdo 1863/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1863/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2015 Spisová značka:21 Cdo 1863/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1863.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Popření otcovství Dotčené předpisy:§ 57 odst. 1 zák. o rod. § 51 odst. 1 zák. o rod. čl. II. předpisu č. 84/2012Sb. § 3028 odst. 2 o. z. § 61 zák. o rod. § 62 zák. o rod. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 2. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.2.2016III.ÚS 512/16prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto25.10.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1863/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Michaela Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka č. 883/53, proti žalovaným 1) M. S., zastoupené JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky č. 972, a 2) nezletilé A. S., zastoupené Městem Karlovy Vary, se sídlem městského úřadu v Karlových Varech, Moskevská č. 21, jako opatrovníkem, o popření otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 9 C 261/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013 č.j. 56 Co 459/2013-210, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2011 domáhal určení, že není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. s odůvodněním, že i když mu jako manželu matky svědčí domněnka otcovství (manželství uzavřené dne 19. 10. 1996 trvá dosud), je vyloučeno, aby nezletilá byla jeho dcerou, neboť se v lednu 2011 dozvěděl, že první žalovaná udržovala v době rozhodné pro početí nezletilé pohlavní styky s jinými muži. Od února 2011 žalobce s žalovanou 1) nežije a intimně se s ní přestal stýkat dva roky před podáním žaloby na popření otcovství. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 7. 2013 č. j. 9 C 261/2011-190 rozhodl tak, že žalobce P. S. není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. (výrok I). Soud prvního stupně dále uložil žalované 2) zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci, zálohované znalečné a náklady svědečného (výroky II, IV a V) a rozhodl, že žalobce a žalovaná 2) „proti sobě“ nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně již dříve ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 9. 2012 č. j. 9 C 261/2011-71, kdy žalobě vyhověl, neboť na základě znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně MUDr. Terezie Štuksové bylo otcovství žalobce k žalované 2) vyloučeno a žaloba na popření otcovství byla podána ve lhůtě, na jejíž délku dopadaly závěry vyjádřené v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09. V zrušujícím usnesení ze dne 31. 1. 2013 č. j. 56 Co 775/2012-109 odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby zachování popěrné lhůty posoudil podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění zákona č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 20. 3. 2012. Vázán právními názory odvolacího soudu, vycházel soud prvního stupně v novém rozhodnutí ze zákonné domněnky, že otcovství k é žalované 2) svědčí žalobci na základě první domněnky otcovství, podle níž se za otce považuje manžel matky, narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné (§ 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel manželství s žalovanou 1) dne 19. 10. 1996 a ke dni podání žaloby dne 17. 10. 2011 manželství trvalo, když právní moc rozvodového rozsudku nastala k 3. 1. 2012. Dle tvrzení žalobce však spolu on a žalovaná 1) nežili již od února 2011 a intimně se nestýkali již od října 2009. V lednu 2011 se měl žalobce dozvědět, že žalovaná 1) udržovala v době rozhodné pro početí žalované 2) poměr s jinými muži, a nechal si proto u soukromé společnosti k datu 23. 2. 2011 vyhotovit test DNA, jenž měl jeho otcovství k žalované 2) vyloučit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné ustanovení při určení počátku běhu lhůty nevyžaduje vznik jakýchkoliv pochybností o tom, že manžel je otcem dítěte, ale vznik pochybností důvodných (kvalifikovaných). V řízení se přitom nepodařilo prokázat, že by měl žalobce o svém otcovství důvodné pochyby po dobu delší než šest měsíců a dostatečnou jistotu mu v tomto směru nedával ani anonymní test otcovství, který si soukromě nechal vypracovat, neboť se ho nezúčastnila žalovaná 1). Žalobci tedy neuplynula šestiměsíční prekluzivní lhůta a zároveň bylo v řízení prokázáno, že není biologickým otcem žalované 2), soud prvního stupně proto určil, že žalobce není otcem žalované 2). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 56 Co 459/2013-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. (výrok I) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a k náhradě nákladů řízení zálohovaných státem. Odvolací soud dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud posoudil otázku uplynutí popěrné lhůty odlišně. Uvedl, že přibližné datum početí nezletilé žalované 2) je 22. 11. 2009. Jestliže žalobce tvrdí, že se již od měsíce října 2009 s žalovanou 1) intimně nestýkal, pak samotná tato okolnost byla způsobilá založit pochybnost o jeho otcovství k nezletilé žalované 2). Za rozhodující pak považuje odvolací soud poznatek, který žalobce získal z výsledku anonymního testu otcovství. Závěr tohoto testu byl vyhotoven dne 23. 2. 2011 a nejpozději do konce měsíce února 2011 se o tomto závěru žalobce dozvěděl. Nejpozději posledního dne v měsíci únoru 2011 proto žalobci musely vzniknout důvodné pochybnosti o tom, zda je otcem nezletilé žalované 2). Šestiměsíční prekluzivní lhůta proto uplynula nejpozději posledním dnem měsíce srpna 2011. Podal-li žalobce žalobu dne 17. 10. 2011, učinil tak po lhůtě stanovené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že výsledek anonymního testu otcovství zpracovaného soukromou komerční společností na objednávku otce není způsobilý založit důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, neboť výsledek takových testů má pouze informativní funkci, nelze jej použít jako důkaz u soudu a ani nejvyšší státní zástupce jej nepovažuje za důkaz, o nějž by bylo možné opřít jeho žalobní tvrzení. Anonymní test otcovství nemá dle názoru dovolatele žádnou vypovídací hodnotu a nemůže proto zakládat důvodné pochybnosti o otcovství. Ty může založit pouze znalecký test otcovství provedený soudním znalcem. Žalobce dále nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud vyhodnotil charakter subjektivní šestiměsíční popěrné lhůty. Domnívá se totiž, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že „subjektivní lhůta po uplynutí šesti měsíců bez dalšího prekluduje a tím je vyloučena kompetence soudu věc posoudit eventuálně jinak.“ Dle dovolatele odvolací soud příliš formalistickým dodržováním šestiměsíční lhůty nadřazuje zájmy dítěte nad zájmy otce. Poukazuje přitom na skutečnost, že žalobu na popření otcovství podal pouhé dva měsíce po skončení popěrné lhůty. Rozhodnutí odvolacího soudu také považuje za překvapivé, neboť by se podle jeho názoru neměla lhůta stanovená v ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině vůbec aplikovat, neboť řízení zahájil v souladu se závěry a derogačními důvody Ústavního soudu uvedenými v plenárním nálezu ze dne 8. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 139, ročník 2012. Dovolatel se dále domnívá, že je nezbytné „v souvislosti s rekodifikací celého soukromého práva přihlédnout a také posoudit možnou diskriminaci z hlediska nepřiměřených dopadů na rovnost mezi jednotlivci pro změnu právní úpravy.“ Považuje za diskriminační, že od 1. 1. 2014 mohou soudy prolamovat subjektivní šestiměsíční lhůtu k popření otcovství, on se však takového prolomení lhůty dovolat nemůže. Dovolatel je také toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v zájmu dítěte, neboť mu odpírá jeho právo znát své biologické rodiče a právo na jejich péči a naopak zakládá právní vztah dítěte k muži, jež prokazatelně není jeho biologickým rodičem. Domnív