21 Cdo 190/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 190/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2024 Spisová značka:21 Cdo 190/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.190.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 61 odst. 4 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 190/2024-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. D., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, proti žalované Vyšší odborné škole, Střední průmyslové škole a Střední odborné škole, Varnsdorf, příspěvkové organizaci, se sídlem ve Varnsdorfu, Bratislavská č. 2166, IČO 18383874, zastoupené Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně I, Tyršova č. 1434/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu platu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 324/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Co 267/2022-177, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martiny Knické, advokátky se sídlem v Děčíně I, Tyršova č. 1434/4. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2023, č. j. 12 Co 267/2022-177, zčásti neobsahuje náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (ve vztahu k námitkám týkajícím se práce nabídnuté žalobkyni po jejím odvolání z vedoucího pracovního místa), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti (ve vztahu k vymezené právní otázce „kdy lze či nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával“) není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Uvedeným požadavkům dovolání v části označené V. a VI. (námitky týkající se práce nabídnuté žalobkyni po jejím odvolání z pracovního místa vedoucí učitelky, zejména že tato práce neodpovídá její kvalifikaci) nevyhovuje. Ačkoliv žalobkyně úvodem obecně uvedla, že se „odvolací soud odchýlil při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „nesouhlasí“ s rozsudky soudů obou stupňů, neboť se jejich odůvodnění „zakládá na špatném právním posouzení věci“, nespecifikuje v této části dovolání žádné právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ani nijak neformuluje, v čem se řešení přijaté odvolacím soudem odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak sama namítá, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud – ve vztahu k těmto námitkám – odchýlit. Námitkou, že po odvolání z pracovního místa vedoucí učitelky byl žalobkyni „nabídnut úvazek v rozsahu 19 hodin, tedy méně, než na který by měla nárok“, žalobkyně brojí proti skutkovému zjištění soudů, že žalovaná žalobkyni poté, co ji odvolala z „funkce vedoucí učitelky“ s úvazkem 16 vyučovacích hodin skládajících se z předmětů ekonomika, marketing a management, německý jazyk, právo a občanská výuka, nabídla práci učitelky s úvazkem navýšeným o 5 vyučovacích hodin předmětu německý jazyk (na celkem 21 vyučovacích hodin). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Napadený rozsudek odvolacího soudu je ostatně v závěru, že žalovaná tím, že žalobkyni po jejím odvolání z pracovního místa vedoucí učitelky nabídla práci učitelky obsahující mimo jiné i výuku německého jazyka, splnila svou povinnost navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení u žalované na jinou práci odpovídající její kvalifikaci (§ 73a odst. 2 část první věty za středníkem zákoníku práce), a to přesto, že žalobkyně neměla odbornou kvalifikaci „pro přímou pedagogickou činnost výuky německého jazyka ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 563/2004 Sb.“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou soud prvního stupně reprodukuje v bodu 22 odůvodnění svého rozsudku. Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dospěla k závěru, že kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015), a že při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle § 73a odst. 2 části věty první za středníkem zákoníku práce povinen nabídnout (za předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem dosavadní odborné praxe a kte