21 Cdo 1907/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1907/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1907/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1907.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání Dovolací důvody Náklady řízení Náhrada škody zaměstnancem Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. § 257 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.01.2026I.ÚS 106/26 Jan Wintr Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1907/2025-661 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Gorazdova č. 1969/24, proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova č. 3360/47, o 357 275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 56/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2025, č. j. 30 Co 65/2025-615, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 30 Co 65/2025-615, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022, a sp. zn. 21 Cdo 435/2022, týkajících se náhrady škody způsobené výpověďmi danými žalovanou jménem žalobkyně na základě organizačních opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 zaměstnancům V. B. a Z. Z., dospěl k závěru, že byl-li postup žalované při vytvoření organizační změny (opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007) spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí zaměstnanci obdrželi výpovědi z pracovního poměru, účelový (nebylo-li tedy rozhodnutí žalované vyjádřené v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 přijato, posuzováno podle jeho skutečného smyslu, k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, ale byly-li jím od počátku sledovány jiné než uvedené cíle – rozvázání pracovního poměru se stávajícími vedoucími zaměstnanci, s nimiž žalovaná nechtěla spolupracovat, a přijetí jiných zaměstnanců na jejich místa), pak zaviněné porušení základních povinností žalované dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané a zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů [§ 301 písm. c) část věty před středníkem a § 302 písm. f) zák. práce] by spočívalo nejen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru dotčeným zaměstnancům, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák. práce, ale již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, směřovalo-li k tomu, aby byl (mohl být) v rozporu se skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce těmto zaměstnancům. Škodou způsobenou žalobkyni zaviněným porušením povinností žalované by v takovém případě byla celková částka, která byla na náhradě platu zaplacena žalobkyní zaměstnancům, jimž byly dány výpovědi, kterými měl být zákonem neaprobovaný účel rozhodnutí žalované vyjádřeného v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 realizován. Výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, kterou by žalobkyně mohla po ní požadovat podle § 257 odst. 2 zák. práce, by pak ovšem nesměla přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila žalobkyni škodu v podobě souhrnu částek vyplacených na náhradě platu dotčeným zaměstnancům, a tento limit by proto nemohl být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k částce jemu vyplacené) zvlášť. 3. V projednávané věci mělo zaviněné porušení právních povinností žalované spočívat nejen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru J. K., aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák. práce, ale již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, které podle zjištění odvolacího soudu zastíralo jeho skutečný cíl, jímž nebylo dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, nýbrž rozvázání pracovního poměru s J. K. a přijetí jiného zaměstnance na jeho vedoucí místo. Dala-li žalovaná jménem žalobkyně za stejných okolností neplatné výpovědi z pracovního poměru i dalším vedoucím zaměstnancům, nesmí – jak vyplývá z výše uvedeného – výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, kterou žalobkyně může po ní požadovat podle § 257 odst. 2 zák. práce, přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila žalobkyni škodu v podobě souhrnu částek vyplacených na náhradě platu zaměstnancům dotčeným „fiktivní“ organizační změnou, a tento limit proto nemůže být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k částce jemu vyplacené) zvlášť. 4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 7. 2024, č. j. 21 Cdo 3610/2023-482, vydaném v této věci, uvedl, že mezi zaměstnance dotčené uvedeným způsobem „fiktivní“ organizační změnou přijatou formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 však nelze řadit J. I., jejíž pracovní místo v oddělení technické a vnitřní správy žalobkyně bylo podle zjištění soudů převedeno do nové organizační struktury a která v době výpovědi z pracovního poměru dané jí dne 12. 6. 2007 nepatřila mezi vedoucí zaměstnance, jejichž pracovní místa byla opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 zrušena; nemohla se proto vzhledem k těmto organizačním opatřením stát pro žalobkyni nadbytečnou. V jejím případě tak zaviněné porušení právních povinností žalované spočívalo jen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák. práce (viz odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2010, č. j. 23 C 159/2009-148, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, č. j. 28 Co 531/2010-177, jakož i odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co 114/2020-179, týkajícího se náhrady škody v souvislosti s výpovědí danou J. I.), nikoli již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, jak tomu bylo v případě J. K. Skutkový děj, který vedl ke vzniku škody, byl v případech J. I. a J. K. odlišný. Výpověď z pracovního poměru daná žalovanou (jménem žalobkyně) J. I. byla proto ve vztahu k výpovědi dané J. K. samostatnou škodní událostí, u které se omezení výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, jež plyne z ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce, uplatňuje zvlášť. 5. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě se neuplatní omezení výše náhrady škody podle § 257 odst. 2 zák. práce z důvodu, že žalované již byla pravomocně uložena povinnost uhradit žalobkyni škodu vzniklou v souvislosti s neplatnou výpovědí danou J. I., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 6. Uvádí-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť „jednou je tvrzeno, že výpovědi jsou samostatnými škodními událostmi nemající původ v organizační změně a podruhé je tvrzeno, že naopak původ v organizační změně mají“, a „to vše při nezměněném skutkovém stavu“, pak přehlíží, že závěry v rozsudcích