21 Cdo 1917/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1917/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2023 Spisová značka:21 Cdo 1917/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1917.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Obsazení soudu Náhrada mzdy Dotčené předpisy:§ 99 odst. 3 o. s. ř. § 159a o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. § 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1917/2023-162 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Janem Boudou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Obchodní akademii, Střední pedagogické škole a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky, Beroun, U Stadionu 486, příspěvkové organizaci se sídlem v Berouně-městě, U Stadionu č. 486/2, IČO 47558415, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní č. 416/37, o 186 396,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 176/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2023, č. j. 23 Co 230/2022-62, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 13. září 2022, č. j. 18 C 176/2022-40, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne 20. 5. 2022 domáhal po žalované zaplacení 186 396,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení představující nevyplacenou část nároku žalobce na náhradu mzdy za období od 17. 4. 2019 do 31. 10. 2020 a nevyplacenou část odstupného. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2016 na pozici „správce inf. A kom. techniky“, že výpovědí ze dne 17. 1. 2019 s ním byl rozvázán pracovní poměr, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 9 C 101/2019-133, byla tato výpověď určena neplatnou a že žalobce se proto domáhal náhrady mzdy za dobu, po kterou mu žalovaná nepřidělovala práci, a to „bez zohlednění osobního příplatku“, který tak „nebyl předmětem řízení“. Na základě smíru (v němž „nebylo stanoveno, že jsou jím vypořádány veškeré nároky mezi stranami sporu“) uzavřeného v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 279/2020 žalovaná zaplatila žalobci 422 712 Kč a náklady řízení ve výši 66 348 Kč. Žalobce se v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 181/2021 domáhal též „zaplacení jistiny ve výši 19 046,27 Kč odpovídající části dlužného osobního příplatku“, jenž mu byl žalovanou přiznán poprvé platovým výměrem ze dne 30. 4. 2016 a poté opakovaně následnými platovými výměry, a to „za výpovědní dobu do neplatného rozvázání pracovního poměru dne 16. 4. 2019“. O tomto nároku strany také uzavřely smír (v němž rovněž nebylo stanoveno, že by jím byly vypořádány veškeré nároky mezi stranami), na jehož základě žalovaná zaplatila žalobci žalovanou částku. Jelikož při uplatnění nároku na náhradu platu žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 279/2020 vycházel z průměrného výdělku, v němž nebyl zohledněn jeho osobní příplatek, uplatňuje touto žalobou nárok na zbývající část náhrady mzdy ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby podle neplatné výpovědi (od 17. 4. 2019) až do doby platného skončení pracovního poměru dne 31. 10. 2020 „a dále nárok na navýšení zákonného odstupného, které bylo žalobci vyměřeno a vyplaceno rovněž z průměrného výdělku bez zohlednění osobního příplatku“. 2. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 13. 9. 2022, č. j. 18 C 176/2022-40, zastavil řízení v části žaloby, jíž se žalobce domáhal 140 663,72 Kč, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude „žalobkyni“ vrácena poměrná část zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 5 237 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 9 C 101/2019-133, byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 1. 2019 dané žalovanou žalobci, že žalobce žalované přípisem ze dne 25. 1. 2019 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 279/2020 účastníci uzavřeli smír, na základě něhož se žalovaná zavázala zaplatit žalobci na náhradě mzdy za období od 17. 4. 2019 do 27. 8. 2020 částku 422 712 Kč a který byl schválen usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 2. 2021, č. j. 18 C 279/2020-213, a že účastníci uzavřeli smír i o doplatku mzdy za období od 1. 12. 2018 do 16. 4. 2019 (spočívajícím v nevyplaceném osobním příplatku), v němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobci 19 046,27 Kč a který byl schválen usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 1. 2022, č. j. 18 C 181/2021-115. Soud prvního stupně uvedl, že i usnesení soudu o schválení smíru zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Dospěl k závěru, že řízení o povinnosti žalované uhradit žalobci náhradu mzdy, na kterou mu vznikl nárok ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, bylo schválením soudního smíru pravomocně skončeno a že opětovné projednání nároku, vycházejícího ze stejných skutkových zjištění – v daném případě tedy, že žalobci nebyla vyplacena náhrada mzdy za období od 17. 4. 2019 do 27. 8. 2020 – není možné. Předmětem dalšího řízení tak má být (pouze) žalobcem tvrzený nárok na doplatek náhrady mzdy za období od 28. 8. 2020 do 31. 10. 2020 a nárok na doplatek odstupného ve výši 45 723,18 Kč, které dosud nebyly žalobcem u soudu uplatněny. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 23 Co 230/2022-62, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že předmětem řízení je „mzdový nárok“ žalobce, který mu vznikl v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany žalované, a že nároku za shodné časové období ve výši 462 470 Kč vyplývajícího ze stejných skutkových tvrzení (neplatné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem) se žalobce domáhal již v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 279/2020, a to na podkladě žalobcem „specifikovaného průměrného hodinového výdělku“. Protože řízení v uvedené věci bylo skončeno schválením smíru účastníků soudem, byly mezi nimi „mzdové“ nároky již narovnány. Pokud se v tomto řízení domáhá žalobce dalších „mzdových“ nároků za shodné období s odůvodněním, že „se opírá o jiné skutkové okolnosti“ spočívající v jiné výši průměrného hodinového výdělku za rozhodné období, „nelze s ním v tomto směru souhlasit“, neboť „otázka výše průměrného výdělku není otázkou skutkovou, ale otázkou právní“ a „v tomto směru tedy není rozhodné, jakými úvahami se účastníci, pokud jde o výši hodinového průměrného výdělku, řídili, při určení výše mzdového nároku žalobce za období od 17. 4. 2019 do 31. 8. 2020 …, která byla oběma stranami akceptována jako náhrada mzdy za toto konkrétní časové období a v takovém rozsahu pak byl soudem schválen smír účastníků“. Podle odvolacího soudu je „nepochybné, že vůlí obou stran v uvedeném soudním řízení bylo narovnání mzdových nároků za konkrétní kalendářní období, a to nároků vyplývajících z neplatného rozvázání pracovního poměru žalobce“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pokud poté, kdy byl pravomocným usnesením soudu prvního stupně schválen smír účastníků, „podal žalobce další žalobu, kde se domáhal mzdového nároku za shodné časové období v dalším rozsahu, jedná se o věc již rozhodnutou a v tomto rozsahu brání projednání v dalším řízení“, a že soud prvního stupně proto správně řízení v části, ve které se žalobce domáhal „mzdového nároku za období od 17. 4. 2019 do 27. 8. 2020, tj. ve výši 140 563,72 Kč“, zastavil. 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil žalobcem v tomto řízení uplatněný nárok jako nárok totožný s tím, který byl uplatňován v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 279/2020, když nezohlednil změnu okolností, které se dodatečně výrazně promítly do skutečností podstatných pro výši průměrného výdělku žalobce v rozhodném období, a že „nevzal v potaz dispoziční svobodu žalobce uplatnit pouze část svého nároku na náhradu platu“, a v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3014/2007, ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3943/2014, a ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo