21 Cdo 2051/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2051/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2001 Spisová značka:21 Cdo 2051/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2051.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2051/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. N., proti žalovaným 1) Sdružení t. s. a č. Č. r., 2) A. Č. a M. a 3) L. a. asociaci –A. R., za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 248/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1999 č.j. 13 Co 89/99-206, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby byla žalovanému 1) (Sdružení t. s. a č. Č. r.) nebo žalovanému 2) (A. Č. a M.) nebo žalovanému 3) (L. a. a. –A. R.) uložena povinnost zaplatit mu 1,113.513,80 Kč s 3% úrokem od 14.5.1991 do 14.7.1994, 16% úrokem od 15.7.1994 do 23.10.1994, 17% úrokem od 24.10.1994 do 25.6.1995 a 19% úrokem od 26.6.1998 do zaplacení a od 1.2.1998 mu platit pravidelný měsíční peněžitý důchod 6.081,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 1.7.1989 na závodech v J. organizovaných základní organizací S. K. R., jejímž byl členem, utrpěl při plnění úkolů branné výchovy úraz - poškození zdraví, který si způsobil pádem při letu závěsným kluzákem. Protože žalobci „není znám rozsah převodu práv a povinností ze zaniklých organizačních složek S.“ (který podle zákona č. 73/1973 Sb. nese za následky úrazu odpovědnost) na nově vzniklé organizace, přicházejí v úvahu jako odpovědné subjekty všichni výše označení žalovaní. Žalobce proto požadoval, aby mu žalovaný 1), 2) nebo 3) zaplatil na náhradě za bolest 12.789,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 500.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku 289.823,20 Kč a „měsíční rentu“ ve výši 6.081,- Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 51.201,60 Kč, náhradu věcné škody ve výši 1.000,- Kč a věcné škody „v širším slova smyslu“ ve výši 44.200,- Kč, náhradu nákladů za výpomoc v domácnosti ve výši 189.500,- Kč a jednorázové mimořádné odškodnění podle nařízení vlády č. 168/1973 Sb. ve výši 25.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10.9.1996 č.j. 18 C 248/91-109 rozhodl, že „žaloba je co do základu opodstatněná proti 3. žalovanému“, žalobu proti žalovaným 1) a 2) zamítl a vyslovil, že „žalobce a 1. a 2. žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení“ a že „o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. K odvolání žalobce a žalovaného 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.5.1997 č.j. 13 Co 231/97-145 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že o dané věci, která je vzhledem k ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb. věcí pracovní, rozhodoval v rozporu s ustanovením § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. samosoudcem namísto v senátě. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 21.4.1998 č.j. 18 C 248/91-178 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že odpovědnost základní organizace S. za škodu způsobenou účastníku branné výchovy úrazem (poškozením zdraví) je ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb. dána pouze tehdy, jestliže k úrazu došlo při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, což „je nutné interpretovat tak, že k úrazu by muselo dojít při konkrétně organizované akci, závodu apod.“ Protože z provedených důkazů vyplynulo, že úraz se stal žalobci až po ukončení oficiální akce S. (závodů), že se jednalo „o individuální let žalobce, který podnikl z vlastní iniciativy jako realizaci svého zájmu v létání“ na závěsném kluzáku, který byl jeho majetkem a nikoli majetkem základní organizace S., dospěl k závěru, že základní organizace S. K. R. za úraz žalobce neodpovídá. Nedůvodnost žaloby soud prvního stupně shledal též v nedostatku pasivní legitimace všech žalovaných, neboť „v řízení nebylo prokázáno, že na některého z nich přešlo právní nástupnictví zaniklé ZO S., která měla samostatnou právní subjektivitu“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.6.1999 č.j. 13 Co 89/99-206 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích o zamítnutí žaloby proti žalovaným 1) S. t. s. a č. Č. r. a 3)L. a. ci – A. R. a ve výroku o nákladech řízení“, připustil zpětvzetí žaloby proti žalovanému 2) A. Č. a M. a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že „státu se nepřiznává náhrada nákladů znalečného“, a vyslovil, že „proti tomuto rozsudku k otázce odpovědnosti za škodu úrazem žalobce je přípustné dovolání“. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že u žalovaných 1) a 3) [ohledně žalovaného 2) byla žaloba vzata zpět] nebyla prokázána pasivní věcná legitimace. Zabývaje se dále i přes uvedené zjištění otázkou, „zda v případě úrazu žalobce byly splněny podmínky ustanovení § 24 odst. 1 zák. č. 73/1973 Sb.“, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost základní organizace S. K. R. za úraz (poškození zdraví) žalobce není dána, neboť k němu došlo „bez jakékoli souvislosti s plněním úkolů branné výchovy“. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že „posouzení otázky, zda k úrazu žalobce došlo při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, i když šlo vlastně o individuální akci po skončení organizovaného létání“, má zásadní právní význam. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podal žalobce dovolání. Namítal, že k jeho úrazu došlo při organizované činnosti (létání na závěsných kluzácích) v rámci probíhajícího soustředění pilotů - členů základní organizace S. K. R. Jednalo se o „předem plánovanou, každoroční oficiální akci organizovanou ZO S. K. R.“, jejímž účelem bylo zdokonalení se v létání na závěsných kluzácích; pro létání byly přesně dány podmínky, za kterých mohli piloti létat, byla přesně určena místa startu a místa přistání. Okolnost, že se „úraz stal při organizované činnosti a že je uznán jako pracovní“, přitom - jak dovolatel zdůraznil - vyplývá i z oznámení o škodné události pro bývalou Č. s. p., sepsaného dne 17.11.1989 náčelníkem základní organizace S. K. R., a potvrdili ji i svědci R. K., J. M. a K. Z. K „nepochybně velmi problematické“ otázce pasivní legitimace žalovaných, dovolatel uvedl, že není možné, jak se tomu stalo v daném případě, „aby se odpovědný subjekt v době soudního řízení ztratil, aniž by byla provedena jeho likvidace jako organizační složky S. nebo jeho práva a povinnosti přešla na právního nástupce“; podle jeho názoru „skutečnost, že transformace majetkových vztahů v bývalé společenské organizaci S. je značně neprůhledná, nemůže být přičítána k tíži poškozeného“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadeném výroku“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsude