21 Cdo 2142/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2142/2024-427 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem v Písku, Na Boubín č. 203, proti žalované FRONIUS Česká republika s. r. o. se sídlem v Českém Krumlově, Tovární č. 170, IČO 15887022, zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, o 17 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 48/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2023, č. j. 19 Co 766/2023-335, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Marťána, advokáta se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2023, č. j. 19 Co 766/2023-335, v rozsahu výroku I není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatel považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva a zároveň tato otázka je dovolacím soudem posuzována rozdílně“. Pro případ, že „by se soud neztotožnil s názorem žalobce, že nyní řešený případ je totožný s případem řešeným Nejvyšším soudem ČR (sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020), tak žalobce uvádí, že další právní otázka významná pro toto řízení nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Jedná se o otázku srovnatelnosti zaměstnanců (srovnávací kritéria) a započitatelné praxe.“ 3. Otázku, která je podle jeho mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, dovolatel nijak nespecifikoval. Přitom se zjevně nejedná o otázku „srovnatelnosti zaměstnanců a započitatelné praxe“, neboť tu označil jako „další“, tedy jinou. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 4. Nad rámec uvedeného lze podotknout, že vzhledem k tomu, jak dovolatel vymezil uplatněné předpoklady přípustnosti dovolání, nebyla by avizovaná otázka pro posouzení přípustnosti dovolání zřejmě rozhodná, ani kdyby ji specifikoval. Měl-li totiž na mysli, že tato otázka byla rozhodována rozdílně v jím označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, je nutno konstatovat předně, že tato rozhodnutí se týkala různých právních nároků a vycházela ze vzájemně odlišných skutkových základů, takže jejich závěry nemohou být vzájemně rozporné, jak se domnívá dovolatel, a současně, že tato rozhodnutí se týkala jiných právních nároků a skutkově odlišných situací, než které byly řešeny ve zde souzené věci, jejich závěry proto na zde souzenou věc nelze vztáhnout a pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci jsou tedy irelevantní. 5. V rozsudku ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020, Nejvyšší soud řešil otázku, zda lze spatřovat nerovné zacházení ve skutečnosti, že výše odstupného poskytovaného na základě kolektivní smlouvy při rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zákoníku práce je diferencována v závislosti na způsobu rozvázání pracovního poměru a na výši příjmů jednotlivých zaměstnanců, konkrétně zda nevytvořením právního podkladu pro přiznání vyššího odstupného podle kolektivní smlouvy (tj. rozvázáním pracovního poměru výpovědí namísto dohody) došlo ke vzniku nerovnosti či diskriminace. Ve zde souzené věci byl předmětem sporu právní nárok, do jehož hodnocení z pohledu dodržení zásady rovného zacházení se zaměstnanci se kritérium způsobu rozvázání pracovního poměru nepromítá. Argumentace tímto rozhodnutím je tedy zcela nepřípadná. 6. V rozsudku ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, za jakých předpokladů dochází k nerovnému zacházení (diskriminaci) v souvislosti se zařazením zaměstnance do platové třídy, a vzájemným vztahem kritérií stanovených pro zařazení zaměstnance do platové třídy a platového stupně. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve zde souzené věci žalobce nevykonával práci pro žádného ze zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 zákoníku práce, proto mu za jeho práci nenáležel plat, ale mzda, a soudy nižších stupňů proto nemohly pochybit nesprávným hodnocením závazných kritérií pro určení platového tarifu zaměstnance ani absencí takového hodnocení. Pokud šlo o nárok tamní žalobkyně na tzv. osobní ohodnocení a na odměny, odvíjí se označené rozhodnutí dovolacího soudu od skutkového zjištění, že tyto fakultativní složky mzdy jí zaměstnavatel přestal poskytovat v důsledku nedostatků v její práci. Ani taková situace ve zde souzené věci nenastala. 7. V rozsudku ze dne 26. 5. 20216, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, uveřejněném pod č. 137/2017 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek má zaměstnanec právo na plnění odpovídající pobídkové složce mzdy, která mu nebyla zaměstnavatelem vyplacena pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem, jestliže tuto složku mzdy zaměstnavatel vyplatil ostatním svým zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení. Oproti tomu ve zde souzené věci soudy nižších stupňů neučinily skutkové zjištění, že všichni srovnávaní zaměstnanci byli odměňováni stejným způsobem (naopak zjistily, že dovolatel na rozdíl od srovnávaných zaměstnanců dosud nebyl plně zařazen do systému odměňování VSP), a zvláště pak tu není skutkové zjištění, že by všichni srovnávaní zaměstnanci shodně se žalobcem nesplnili některé ze stanovených kritérií pro vznik nároku na pobídkovou složku mzdy. Toto dovolatelem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy posuzuje dodržení zásady rovného zacházení v situaci skutkově odlišné od zde souzené věci. 8. Přípustnost dovolání nezakládá ani „otázka srovnatelnosti zaměstnanců (srovnávací kritéria) a započitatelné praxe.“ Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale především pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 962/2024). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., zejména body 38 a 53). Takovému vymezení rozhodné právní otázky dovolatelem použitá formulace neodpovídá a její upřesnění nelze nalézt ani v navazujícím textu dovolání. 9. Požadavku na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání neodpovídá ani argument dovolatele, že „Nejvyšší soud by měl jasným způsobem nevyvolávajícím pochybnosti objasnit termín srovnatelný zaměstnanec“, který je podle názoru dovolatele soudy vykládán rozdílně. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o zp