21 Cdo 2149/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2149/2009 citace  Právní věta:V úvahu přicházejícímu dědici se ve smyslu ustanovení § 464 obč. zák. musí od soudu (soudního komisaře) dostat poučení o náležitostech, o způsobu a o účincích odmítnutí či neodmítnutí dědictví tak, aby mu bylo zřejmé, co je smyslem a účelem takového právního úkonu a jaká situace nastane ohledně dědického podílu, který se uvolní v případě, že dědické právo (dědictví) odmítne. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 12. 2011 Spisová značka:21 Cdo 2149/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2149.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Dotčené předpisy:§ 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 175b o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 464 obč. zák. § 465 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:17. 2. 2012 Publikováno ve sbírce pod číslem:76 / 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.         21 Cdo 2149/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po V. K., zemřelé, za účasti 1) Mgr. O. K., zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží č. 786/21, 2) J. D., zastoupené JUDr. Jitkou Němcovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 28, a 3) S. D., vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 51 D 717/2005, o dovolání Mgr. Otakara Kratochvíla proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2008, č. j. 24 Co 150/2008-172, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. února 2008, č. j. 51 D 717/2005-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Řízení o dědictví po V. K., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Kolíně dne 6.12.2005, č.j. 51 D 717/2005. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Jiří Nosek, notář v Kolíně (§ 38 o.s.ř.). Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 18.2.2008, č.j. 51 D 717/2005-133, rozhodl, že pozůstalá dcera J. D., není dědičkou po zůstavitelce. Uvedl, že „je tu spor o dědické právo“; že „J. D., která dědictví odmítla, o sobě tvrdí, že je dědičkou“; že však „O. K. její dědické právo popírá“; že „do vyřešení tohoto sporu není jasné, s kým má být jako s účastníkem dědického řízení nadále jednáno“; že „J. D. učinila prohlášení o odmítnutí dědictví dne 11.5.2007“; že „za ni do řízení vstoupila její dcera S. D., která učinila dne 1.11.2007 prohlášení, že dědictví po zůstavitelce neodmítá“; že „tím byl na jisto postaven okruh dědiců, jimiž jsou poz. syn O. K. a poz. vnučka S. D.“; že J. D. byla zastoupena advokátem, když „ust. § 118a odst. 4 o.s.ř. poučovací povinnost soudu (notáře jako soudního komisaře) zcela vylučuje“; že navíc „se povinnost poučení týká procesních práv a povinností“; dále že „nebylo zjištěno, že by J. D. disponovala s věcmi do dědictví náležejícími, prodávala je, či činila jakékoliv jiné úkony, které by přesahovaly rámec obvyklého hospodaření“; že „J. D. byla o svém dědickém právu vyrozuměna při prvním ústním jednání ve věci, a to dne 16.3.2007“; že „poté, co byla poučena o lhůtě k odmítnutí dědictví, sama J. D. požádala o prodloužení lhůty k rozhodnutí o odmítnutí či neodmítnutí dědictví do příštího jednání“; že „J. D. a její dcera trvale žijí a pracují ve Spolkové republice Německo a do České republiky přijíždí jen občas“ a že „důvody k prodloužení lhůty dány byly“.   K odvolání J. D. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12.6.2008, č.j. 24 Co 150/2008-172, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodl, že „soud bude nadále jednat jako s dědici s O. K. a J. D.“ a S. D. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím. Vycházel ze závěru, že „lhůta, kterou zákon k odmítnutí dědictví stanoví, je lhůtou hmotně právní“; že „s marným uplynutím této lhůty zákon spojuje právní následky“; že „zákon umožňuje účastníku prodloužení této lhůty, pokud jsou pro to důležité důvody“; že „ty v daném případě byly dány“; že „pozůstalá dcera a pozůstalá vnučka žijí ve Spolkové republice Německo, jejich pobyt v České republice je sporadický a jejich možnost účastnit se jednání je podstatně snížena“; že „pokud procesní předpis zakotvuje možnost prodloužení lhůty, stanoví tak pouze ve vztahu ke lhůtě soudcovské v ust. § 55 o.s.ř.“; že „i soudcovská lhůta může být lhůtou propadnou a její zmeškání má vliv na hmotně právní postavení účastníka“; že „lhůtu soudcovskou umožňuje procesní předpis prodloužit jen před jejím uplynutím a pro její zachování je rovněž nezbytné, aby úkon, směřující soudu (například žaloba), došel soudu nejpozději poslední den lhůty“; že „takto prodloužit lhůtu lze jen na základě rozhodnutí soudu, vydaného před jejím uplynutím“; že „tím spíše u lhůty hmotně právní lze uzavřít, že pokud soud (soudní komisař) vyhoví žádosti účastníka o prodloužení lhůty, musí se toto rozhodnutí projevit nejen fakticky (např. odročením jednání z tohoto důvodu), ale i výslovně, a to rozhodnutím“; že „požadavek na rozhodnutí o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví je dán zejména nutností právní jistoty účastníka na stanovení délky této lhůty tak, aby byl výslovně stanoven její poslední den, kterým nastávají účinky, které zákon s marným uplynutím spojuje“; že „v daném případě k výslovnému prodloužení lhůty nedošlo“; že „soudní komisař dal fakticky najevo, že J. D. lhůtu k vyjádření o odmítnutí či neodmítnutí poskytuje“; že se však tak nestalo „výslovně rozhodnutím, kterým by bylo stanoveno, jak dlouhá lhůta je J. D. poskytnuta“; že „nebyly splněny podmínky pro platné prodloužení lhůty dle § 464 věta druhá obč. zák.“ a že proto „J. D. uplynula lhůta, kterou zákon stanoví pro prohlášení o odmítnutí dědictví s účinky, že po uplynutí této lhůty nemůže dědictví odmítnout“ a že „J. D. je dědičkou po zůstavitelce“. Závěrem dodal, že má za to, že „vyjádřením se k navržené dědické dohodě v březnu 2007 dala J. D. svým počínáním najevo, že dědictví nechce odmítnout“. Proti usnesení odvolacího soudu podal Mgr. O. K. dovolání. Namítá, že „usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na nesprávném výkladu ust. § 464 a § 465 obč. zák.“; že „k prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví není třeba výslovného samostatného rozhodnutí soudního komisaře“; že „zákon nikde neuvádí způsob, jakým by mělo dojít k prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví, resp. že by o tom mělo být vydáváno jakékoli samostatné rozhodnutí“; že „postačí toliko záznam ve spise, poznámka v příslušném protokolu nebo i jen konkludentně vyjádřený souhlas s žádostí o prodloužení lhůty“; že R 84/2005, na které odvolací soud odkazuje, „se ke konkrétní formě, jakou je možné lhůtu prodloužit, vůbec nevyjadřuje“; že ani „ust. § 464 věta druhá obč. zák. vydání samostatného  rozhodnutí nepředvídá“; že „v případech, kdy zákon vyžaduje vydání samostatného rozhodnutí, stanoví tak výslovně“; že z protokolu soudního komisaře ze dne 16.3.2007, resp. z výroku usnesení, kterým se jednání odročuje na neurčito, „je zřejmé, že žádosti J. D. o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví bylo vyhověno“, když „soudní komisař akceptoval v žádosti o prodloužení lhůty stanovený termín, a to příští jednání ve věci“; že „pokud by žádosti nevyhověl, neuváděl by jako v úvahu připadajícího dědice také S. D.“; že „se skutečností, že došlo k vyhovění žádosti, byla evidentně srozuměna i J. D., když dne 11.5.2007, tedy až v běhu prodloužené lhůty, učinila obsahově kompletní a i jinak právně perfektní prohlášení, že dědictví odmítá“; že „tuto skutečnost J. D. více jak tři čtvrtě roku jakkoli nesporovala“; že „prodloužení lhůty akceptoval soudní komisař i S. D., která posléze v řízení výslovně prohlásila, že dědictví neodmítá“; že „všechny úkony se vykládají dle svého obsahu, nikoliv dle formy“; že „to platí i o úkonech soudu“; že „obzvláště v tomto typu nesporného řízení není třeba trvat na přepjatě formalistickém přístupu“; že „je třeba dát přednost skutečné vůli všech jednajících subjektů“; že „rozhodnutím je nejen úkon jako rozhodnutí formálně označený, nýbrž i takový úkon, jenž je rozhodnutím svým obsahem“; že „pokud by se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, mělo by to nedozírný dopad na celou řadu jiných dědických řízení“; že „to by byl teprve velký zásah do právní jistoty účastníků“ a že „interpretace odvolacího soudu je s právní jistotou v přímém rozporu“; že „nejenže ze zákona nevyplývá nutnost vydávat sa