21 Cdo 2156/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2156/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2003 Spisová značka:21 Cdo 2156/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2156.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 16 odst. 6 předpisu č. 7/1996Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 229 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 36a odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2156/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 63.988,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 105/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002 č.j. 23 Co 66/2002-130, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. září 2001 č.j. 5 C 105/2000-113 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 63.988,40 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1.1.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě rozkazu Velitelství logistiky VÚ 2784 S. B. ze dne 28.2.1995 byl přemístěn z místa trvalého bydliště v Č. B. do VÚ 8740 Terezín na funkci velitele vojenského útvaru. Jako rozvedenému vojákovi z povolání pečujícímu v té době o svoji dceru žalobci příslušela podle vyhlášek č. 7/1996 Sb. a č. 310/1996 Sb. náhrada jako při služební cestě; za období od 1.1.1996 do 30.9.1997 strávené v posádce T. proto po žalované požadoval stravné ve výši 49.801,- Kč, cestovné ve výši 6.720,- Kč a náhradu nákladů za ubytování ve výši 7.467,40 Kč. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 12.9.2001 č.j. 5 C 105/2000-113 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy nebylo zjištěno, že by byl žalobce postaven na roveň ženatým vojákům ve smyslu ustanovení § 16 odst. 6 zákona (správně vyhlášky) č. 7/1996 Sb. (žalobce neprokázal, že v době přemístění poskytoval zaopatření své dceři), nebyly splněny předpoklady pro přiznání požadovaných náhrad a že proto není uplatněný nárok důvodný. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.4.2002 č.j. 23 Co 66/2002-130 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání náhrad uvedených v ustanovení § 25 vyhlášky č. 7/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 310/1996 Sb., neboť v době přemístění, tj. v období od 1.1.1996 do 30.9.1997, nebyl ženatý ani nesplňoval předpoklady pro to, aby byl pro účely náhrad postaven na roveň ženatým vojákům z povolání, jimiž jsou ve smyslu ustanovení § 16 odst. 6 zmíněné vyhlášky osamělí vojáci z povolání, kteří žijí a hospodaří v domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem, kterému poskytují zaopatření. Pojem poskytovat zaopatření je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat ve smyslu mít vyživovací povinnost, respektive stav, kdy zaopatřovaná osoba je existenčně závislá na poskytovateli zaopatření. V posuzovaném případě žalobce v době přemístění sice žil ve společné domácnosti s dcerou a družkou, avšak dcera již byla zletilá, výdělečně činná a dosahovala měsíčního příjmu vyššího než dvojnásobek státem stanovené minimální mzdy „podle tehdy platným předpisů“, stejně jako družka žalobce, která navíc po celou předmětnou dobu byla rovněž zaměstnána v T., kde s žalobcem fakticky i společně bydlela. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že dcera žalobce „neodpovídá příslušnému ustanovení odst. 6 § 16“ vyhlášky č. 7/1996 Sb., protože byla v době přemístění žalobce výdělečně činná a dosahovala průměrného výdělku vyššího než státem stanovené minimální mzdy podle platných předpisů, není správný, neboť „podle tohoto výkladu by neodpovídali odst. 5 a odst. 6 § 16 mimo nezletilých dětí téměř žádné subjekty“ vyjmenované v ustanovení § 16 odst. 5 zmíněné vyhlášky, jelikož u nich lze většinou předpokládat výdělečnou činnost s výdělky převyšujícími stanovenou minimální mzdu. Podle názoru žalobce je proto třeba za základní znak zaopatření považovat skutečnost, že osamělý voják z povolání poskytuje rodinným příslušníkům ubytování, resp. užívání bytu. Právě tímto způsobem žalobce zaopatřoval svoji zletilou dceru, která s ním v době jeho přemístění žila a hospodařila ve společné domácnosti, když jí umožňoval užívat bezplatně byt (dcera za služby platila pouze symbolickou část apod.) a z části ji finančně podporoval. Kromě toho v době od 1.1.1996 do 30.9.1997 s žalobcem žila ve společné domácnosti rovněž jeho družka, pro kterou by podle jeho názoru měla platit stejná pravidla jako v případě manželky vojáka z povolání, u níž není podstatné, zda je výdělečně činná a jaký má výdělek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - řešil právní otázku výkladu ustanovení § 16 odst. 6 vyhlášky Ministerstva obrany č. 7/1996 Sb., zejména výklad pojmu „poskytuje zaopatření“. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), nasvědčují tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování odvolacích soudů řešena, a rovněž dovolací soud se touto otázkou doposud nezabýval. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle z