21 Cdo 2170/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2170/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2023 Spisová značka:21 Cdo 2170/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2170.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Příslušnost soudu funkční Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2170/2023-410 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně G. A. A., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1531/9, proti žalované AMBOSELI s. r. o. se sídlem v Praze 10, Třebohostická č. 1244/12, IČO 27623505, zastoupené JUDr. Martinem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní č. 880/101, o 4 000 000 Kč a náhradu nákladů na výživu pozůstalých, za účasti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 219/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023, č. j. 17 Co 20/2023-379, doplněnému usnesením ze dne 20. března 2023, č. j. 17 Co 20/2023-386, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. září 2022, č. j. 26 C 219/2019-320, doplněnému rozsudkem ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 26 C 219/2019-342, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. září 2022, č. j. 26 C 219/2019-320, doplněnému rozsudkem ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 26 C 219/2019-342, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023, č. j. 17 Co 20/2023-379, doplněnému usnesením ze dne 20. března 2023, č. j. 17 Co 20/2023-386, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Čížka, advokáta se sídlem v Praze 3, Korunní č. 880/101. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivany Stlukové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 26 C 219/2019-320, v pořadí druhým v této věci, zamítl žalobu „v požadavku žalobkyně na placení náhrady nákladů na výživu pozůstalých od 4. 3. 2018“ (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jednorázové odškodnění pozůstalé ve výši 250 000 Kč (výrok II), rozhodl, že žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2 500 Kč (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 26 C 219/2019-342, soud prvního stupně zamítl žalobu „v požadavku“ na zaplacení jednorázového odškodnění pozůstalé ve výši 3 750 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 17 Co 20/2023-379, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 3. 2023, č. j. 17 Co 20/2023 -386, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I), doplňující rozsudek ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 490 000 Kč, jinak jej ohledně zamítnutí žaloby co do částky 3 260 000 Kč potvrdil (výrok II), uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu10 soudní poplatek ze žaloby ve výši 4 900 Kč (výrok III), rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované se ve vztahu k žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV), a uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek za odvolání ve výši 4 900 Kč (výrok V). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2022, č. j. 26 C 219/2019-320, doplněnému rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 26 C 219/2019-342, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod č. 10/2001 a 47/2006 Sb. rozh. obč., podle ustanovení § 243b ve spojení s ustanovením § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil. Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně v celém rozsahu. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn doplňující rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zaplacení částky 490 000 Kč, tedy v rozsahu, ve kterém bylo žalobkyni vyhověno, není proto dovolání žalobkyně subjektivně přípustné. Dovolání žalobkyně v části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně náhrady nákladů na výživu pozůstalých, neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze v této části pokračovat. Dovolání žalobkyně směřující proti té části druhého výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl co do částky 3 260 000 Kč potvrzen doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou zpochybněném závěru, že základní částku jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých je třeba stanovit jako dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozené (dcery žalobkyně), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněného pod č. 85/2019 ve Sb. rozh. obč. (dále jen „R 85/2019“). K použití těchto závěrů i pro nároky na odškodnění pozůstalých po zaměstnancích se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2669/2021. Dovola