21 Cdo 2209/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2209/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2006 Spisová značka:21 Cdo 2209/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2209.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 22 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 22 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 23 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 25 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 24 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 28 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 28 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 545/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2209/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po V. V., za účasti 1) MUDr. J. H., zastoupeného advokátem a 2) Ing. L. H., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 6/2004, o dovolání Ing. L. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.května 2005, č.j. 16 Co 139/2005-177, takto : Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Řízení o dědictví po V. V., zemřelé dne 21.5.1982 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo původně vedeno u bývalého Státního notářství pro Prahu 7 (srov. článek II bod 1 zák. č. 263/1992 Sb.). Rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 7 ze dne 26.4.1984, č.j. 7 D 853/83-98, bylo potvrzeno, že dědictví po zůstavitelce nabyl „ze závěti ze dne 17.12.1979 a ze zákona, na základě dědické dohody ze dne 26.4.1984, pozůstalý syn MUDr. J. H., který nabyl zejména majetek v BSM v hodnotě 5.389,- Kčs, 2/3 rodinného domku č.p. 1771 v P.-N. s parc. 3219 zaps. na LV 675 pro obec m. P., katastr V. v hodnotě 77.753,- Kčs, dále ½ rekr. chalupy čp. 55 s přísl. pozemky, zaps. na LV 1500 pro obec a katastr Č. – S. v ceně 32.570,- Kčs, bytové zařízení v ceně 2.970,- Kčs a šperky v ceně 11.025,- Kčs, tedy celkem majetek v hodnotě 129.707,- Kč“ a že „pozůstalý L. H. dědictví neodmítl, avšak nežádal výplatu svého dědického podílu“. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí státního notářství Ing. L. H. dne 5.4.2001 Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2001, č.j. 24 Co 131/2001-120, odmítl. Vycházel ze závěru, že Ing. L. H. nenáleží právo napadnout rozhodnutí státního notářství odvoláním, neboť tohoto práva se za něj v řízení před státním notářstvím vzdal jeho zástupce MUDr. J. H. K dovolání Ing. L. H. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20.11.2003, č.j. 30 Cdo 1049/2002-148, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2001, č.j. 24 Co 131/2001-120, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „odvolací soud neměl zcela jasno v posouzení otázky, zda byl Ing. L. H. v dědickém řízení náležitě zastoupen, pokud jeho bratr MUDr. J. H., který v rámci dědického řízení vystupoval jako jeho zástupce, se vzdal i za Ing. L. H. práva podat odvolání“; že „pro vyřešení této otázky je nezbytné doplnit dokazování o podrobný výslech pozůstalého syna Ing. L. H., k okolnostem udělení plné moci a jejímu předložení tehdejšímu Státnímu notářství pro Prahu 7, a výslechem MUDr. J. H., k identickým otázkám, a dále zvážit provedení dalších šetření, resp. důkazů“. Usnesením ze dne 10.5.2005, č.j. 16 Co 139/2005-177, Městský soud v Praze odvolání Ing. L. H. proti rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 7 ze dne 26.4.1984, č.j. 7 D 853/83-98, opětně odmítl; uložil Ing. L. H. povinnost zaplatit MUDr. J. H. na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 3.925,- Kč; rozhodl, že ve vztahu mezi Ing. L. H. a Ing. J. V. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „tvrzení Ing. L. H., že nebyl v dědickém řízení zastoupen svým bratrem MUDr. J. H., ale svým otcem J. H., a že plná moc byla určitým způsobem omezena, je účelové a odporuje logice vývoje celé situace i provedeným důkazům“; že „Ing. L. H. byl v dědickém řízení řádně zastoupen svým bratrem MUDr. J. H., který jako jeho zástupce po celé dědické řízení vystupoval, a to na základě plné moci ze dne 8.11.1982, která nebyla nijak omezena a umožňovala tomuto zástupci uzavřít i dědickou dohodu“; že „přitom vycházel z ověřeného originálu plné moci, jenž se nachází na č.l. 127b spisu, neboť je toho názoru, že takovou plnou moc udělil Ing. L. H. svému bratrovi“; že „tento závěr se opírá i o skutečnost, že ze spisu – z úředního záznamu na č.l. 90 - vyplývá, že plná moc založená na č.l. 30 byla zapůjčena MUDr. J. H. a že téhož dne si tento nechal ověřit fotokopii na bývalém Státním notářství pro Prahu 10“; že „na této ověřené fotokopii není vidět, že by zde byla škrtána některá slova, např. „odmítl“, a navíc na plné moci založené na č.l. 30 je pouhým okem vidět, že slova „L. H.“ a „J. H.“ jsou napsána jinou (tmavší) barvou zelené tužky, než poté provedené škrty a vepsaná omezení do této plné moci“; že „skutečnost, že za Ing. L. H. jednal MUDr. J. H., potvrzuje i další jednání účastníků tohoto řízení, když minimálně od roku 1984 nebyla plná moc Ing. L. H. nijak zpochybněna, přestože dle svého tvrzení v 80. letech pravidelně do České republiky dojížděl a od 90. let se zde dlouhodobě zdržoval a v jednom období dokonce bydlel se svým otcem“; že „nepřihlížel k výpovědím svědků Š. a S., jež se měly týkat skutečností, ke kterým došlo před dvaceti lety a které znali pouze z doslechu (v případě svědka S.)“; že „výpovědi těchto svědků považoval, s ohledem na výše uvedená zjištění, za nevěrohodné, když přihlédl i k tomu, že svědek Š. se stýkal s rodinou otce pozůstalých synů jednou ročně a i svědek S., dle vlastní výpovědi, měl mezi setkáním s rodinou H. období několik let“; že „lze také ztěží uvěřit tomu, že by se Ing. L. H. po dobu bezmála 17. let nepídil po tom, jak dopadlo dědictví po jeho matce V. M. a tuto otázku nikdy neřešil se svým údajným zplnomocněncem – svým otcem J. H.“; že „pokud Ing. L. H. uvádí, že skutečnost, že zmocnil svého otce, je vidět již z toho, že před jménem osoby, kterou zmocnil k jednání ve věci dědictví po V. V., neuvedl titul (MUDr.), lze jen konstatovat, že ani u svého jména neuvedl titul (Ing.)“; že „odvolací soud na základě provedeného šetření nemá důvod pochybovat o tom, že Ing. L. H. byl v řízení o dědictví po paní V. V. řádně zastoupen svým bratrem MUDr. J. H. na základě neomezené plné moci, a za této situace, kdy se jeho zástupce vzdal práva odvolání jménem řádně zastoupeného Ing. L. H., není tento oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí tehdejšího státního notářství, neboť se tohoto práva po vyhlášení rozhodnutí vzdal“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. L. H. dovolání. Uvedl, že dovolání podal „ve smyslu § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. a) b) c) a d), § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2000“. Namítá, že „byl v průběhu dědického řízení poškozen ve svých právech účastníka, neboť postupem soudů (st. notářství) mu byla odňata možnost jednat před tímto orgánem, když v řízení vystupoval jako zástupce dovolatele někdo, koho dovolatel k zastupování nezmocnil“; že „je pochybením státního notářství, jestliže v řízení připustilo, aby byl dovolatel v řízení zastoupen osobou, která k zastupování nebyla zmocněna“; že „pokud se státní notářství nezabývalo objasněním okolností, zda mezi oběma dědici, z nichž jeden druhého v řízení zastupoval na základě plné moci, není dán rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce, mohla také tím být odňata účastníkům možnost jednat před státním notářstvím (Rc 49/75)“; že „jestliže v řízení o dědictví jeden z dědiců navrhl i v zastoupení druhého z dědiců dohodu, která se svými důsledky blíží odmítnutí dědictví, mělo státní notářství (soud) před rozhodnutím o schválení dohody dědiců zkoumat, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech a zda tedy je zastoupený zastoupen právně účinným způsobem“; že když „odvolací soud uzavřel, že plnou mocí, kterou dovolatel zmocnil svého bratra, je plná moc (ověřená fotokopie) založená na č.l. 127b spisu, plná moc bez škrtů, vpisků, které jsou jednoznačně učiněny jinou tužkou, což se dle názoru městského soudu mělo stát až „poté“, porušil tím, při posuzování tohoto důkazu, ustanovení § 127 o.s.ř., neboť k posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud znalce, a důkazní hodnota tohoto zjištění je, ve vztahu k posuzované věci, téměř nulová, pokud nebude určeno, kdy a pokud vůbec, k těmto škrtům a vpiskům mělo dojít, tedy k časové specifikaci „poté““; že „ostatní argumentace odvolacího soudu je pouhou spekulací umožňující i zcela opačný, a pro dovolatele příznivější, výklad“; že „je evidentní, že postup MUDr. H.