21 Cdo 2281/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2281/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 2. 2012 Spisová značka:21 Cdo 2281/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2281.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Výživné Dotčené předpisy:§ 101 odst. 1 předpisu č. 94/1963Sb. § 102 předpisu č. 94/1963Sb. čl. 1 předpisu č. 132/1976Sb. čl. 20 předpisu č. 132/1976Sb. § 159a odst. 5 o. s. ř. § 79 předpisu č. 36/2005Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2281/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Slovenské republiky - Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante se sídlem v Galante, Staničná č. 5, Slovenská republika, IČO 37847708, proti žalovanému J. P., o 146.625,- Sk s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 3/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. září 2009, č. j. 73 Co 562/2009-64, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou ze dne 7. 2. 2008 (doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 11. 2. 2008) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 146.625,- Sk s 8,5% ročním úrokem z prodlení z dlužné částky od 21. 11. 2006 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že rozhodnutím „Okresného úradu v Galante, odbor sociálnych vecí, pracovisko Sereď č. 98/03047/L“ ze dne 18. 11. 1998 byla přiznána dávka sociální pomoci pro nezaopatřené děti J. P. a T. P. ve výši 950,- Sk, a to poté, co pravomocným rozsudkem soudu „č. 11 C 38/95-91“ bylo manželství žalovaného rozvedeno a byla mu určena vyživovací povinnost na nezletilé děti, kterou si neplnil. Nárok nezaopatřeného dítěte z tohoto rozsudku přechází na stát, a proto otec dítěte, za které stát plnil vyživovací povinnost, je povinen vrátit finanční prostředky ve výši poskytnuté dávky sociální pomoci orgánu, který dávku poskytl. Protože žalovaný si neplnil vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem J. P. a T. P. v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2004, je povinen žalobkyni vrátit 146.625,- Sk. K žalobě připojila rozsudek Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. 11 C 38/95-91, rozhodnutí Okresného úradu v Galante, odbor sociálnych vecí, pracovisko Sereď ze dne 18. 11. 1998, č. 98/03047/L, rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante ze dne 28. 2. 2004, č. j. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2005/1753, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 4. 2007, č. j. 21 Nc 3382/2007-9, jímž byl zamítnut „návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného a pověření soudního exekutora podle Rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny č. 2004/3129 ze dne 28. 2. 2004 a č. 2005/1753 ze dne 28. 2. 2005 k uspokojení pohledávky ve výši 146.625,- Sk“ a rozhodnuto, že povinnému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud v Děčíně – poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2008, č. j. Ncp 744/2008-37, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 25/2008 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Děčíně – rozsudkem ze dne 21. 11. 2008, č. j. 22 C 3/2008-45, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „okresnímu soudu není dána pravomoc rozhodovat o povinnosti osoby povinné výživou vrátit žalobkyni plnění, k němuž byl již žalovaný zavázán rozhodnutími Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante ze dne 28. 2. 2004, č. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005, č. 2005/1753, a to v situaci, kdy hmotné slovenské právo sociálního zabezpečení tuto pravomoc přiznává tomu správnímu orgánu, který v předmětnou dobu dané právo vydanými správními akty také realizoval“; odkázal přitom na ustanovení § 23 písm. a) bod č. 5 zákona č. 599/2003 Z.z., o pomoci v hmotnej núdzi a o zmene a doplnení niektorých zákonov, který příslušným správním orgánům zakládá pravomoc k rozhodování o těchto věcech, a zdůraznil, že „v dané věci se nejedná o spor, jak jej vymezuje ustanovení § 7 odst. 1, ale ani odstavec druhý o. s. ř.“. Zároveň poukázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2296/2007, podle nichž uznatelné může být cizí rozhodnutí, i když je vydal jiný než justiční orgán, jestliže je mu vnitrostátní úpravou svěřeno rozhodovat o soukromoprávních nárocích (§ 63 zákona č. 97/1963 Sb). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 9. 2009, č. j. 73 Co 562/2009-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, a dovodil, že „pravomoc českého soudu (mezinárodní příslušnost) v řízení, jehož oba účastníci mají bydliště (sídlo) v různých členských státech EU bude založena podle obecného čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I)“. Vycházel přitom z toho, že jde o žalobu o zaplacení regresního nároku žalobkyně vůči žalovanému, tj. přiznání plnění, které žalobkyně poskytla za žalovaného, jemuž svědčí primární povinnost k placení výživného, že takový nárok, týká-li se výživného, je typickým soukromoprávním nárokem, který zná jak české právo (§ 101 odst. 1 zákona o rodině), tak slovenské právo (§ 79 zákona o rodine), že však zvláštností projednávané věci je postavení žalobkyně, kterou je cizí správní orgán, který se domáhá vydání exekučního titulu, na základě kterého by mohl vymáhat po žalovaném náhradu plnění, které za žalovaného poskytl nezletilým dětem žalovaného (podle předcházejícího pravomocného rozhodnutí Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. 11 C 38/95-91) na náhradním výživném na základě svého rozhodnutí vydaného v souladu se zákonem č. 452/2004 Z. z. o náhradnom výživnom (regresní nárok). Odvolací soud, zabývaje se dále tím, zda projednání věci nebrání jiný nedostatek podmínky řízení, zejména překážka věci rozsouzené (res iudikata), a vycházeje z ustanovení čl. 1 věty první, čl. 19 a čl. 20 Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2. 10. 1973 (dále jen Úmluva) a z toho, že rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante ze dne 28. 2. 2004, č. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005, č. 2005/1753, byla vydána podle ustanovení § 12 tehdy platného zákona č. 452/2004 Z. z., o náhradnom výživnom, dospěl k závěru, že „v rozsahu, v jakém již bylo o nároku soudem (soudu na roveň postaveným orgánem podle zvláštního zákona o náhradním výživném, za užití Úmluvy) rozhodnuto, nemůže být tatáž věc znovu projednávána (§ 159a odst. 5 o. s. ř.)“. Závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2296/2007, nelze podle odvolacího soudu na přezkoumávanou věc použít. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že podle ustanovení § 41 zákona č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekutoroch a exekučnej činnosti, platného na území Slovenské republiky „rozhodnutí vydaná správními orgány, mezi které patří i Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante, nejsou exekučními tituly, na základě kterých může Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny vymáhat danou pohledávku na území cizího státu“, a že „k vymáhání pohledávky na území cizího státu musí mít pravomocný a vykonatelný platební rozkaz“. Protože „rozsudek“ (správně usnesení) Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 73 Co 562/2009-64, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby jej dovolací soud zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V projednávané věci se žalobkyně domáhala, aby jí žalo