21 Cdo 2301/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2301/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2012 Spisová značka:21 Cdo 2301/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2301.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Dotčené předpisy:§ 115 obč. zák. § 475 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2301/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova č. 4, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v hlavním městě Praze v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 132/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2011 č.j. 70 Co 349/2011-104, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 5.5.2010 domáhala, aby bylo určeno, že "je dědičkou ze zákona po zůstaviteli R. P., zemřelém dne 27.4.2008 ". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se zůstavitelem žila nejméně od roku 2006 "jako druh a družka". Žalobkyně se zůstavitelem společně bydleli jak v jeho, tak jejím bytě (měli se zůstavitelem každý klíče od obou bytů), starali se o matku žalobkyně, zemřelou dne 15.11.2007, žalobkyně se starala o zůstavitelovu domácnost a nesli společně náklady na bydlení. Žalobkyně poskytla zůstaviteli první pomoc poté, co jej postihla náhlá mozková příhoda, a podílela se na péči o něho v době jeho léčení ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11.5.2011 č.j. 17 C 132/2010-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že zůstavitel žil se žalobkyní v jednom domě, ale každý ve svém bytě. Žalobkyně se starala o svou matku až do její smrti dne 15.11.2007 a zůstavitel ve svém bytě bydlel společně s panem M. až do své hospitalizace v nemocnici v únoru 2008, kde dne 27.4.2008 zemřel. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "provedenými důkazy bylo vyvráceno", že by žalobkyně se zůstavitelem žila rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o jeho domácnost. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.9.2011 č.j. 70 Co 349/2011-104 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně a zůstavitel nežili po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, neboť žalobkyně vedla společnou domácnost se svou matkou až do její smrti dne 15.11.2007, což "vylučuje současné funkční vedení společné domácnosti s jiným subjektem". Odvolací soud uzavřel, že ani poté žalobkyně a zůstavitel nesdíleli spotřební společenství trvalé povahy, neboť žili každý ve svém bytě, a to, že určité finanční úhrady činili společně, že se navštěvovali a trávili společně Vánoce, takové společenství nezakládá. Žalobkyně proto nemůže být ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 občanského zákoníku pokládána za dědičku ze zákona ve třetí dědické skupině po zůstaviteli. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud pojem "společné domácnosti" vyložil "v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že ve spise popsané a skutkově prokázané chování žalobkyně nenaplňuje znaky společné domácnosti ve smyslu § 115 a § 474 odst. 1 občanského zákoníku". Žalobkyně je toho názoru, že vedla se zůstavitelem společnou domácnost, neboť společně hospodařili a společně pečovali o osobu blízkou (matku žalobkyně). Soudům obou stupňů vytýká, že při výkladu pojmu společné domácnosti nevzaly v úvahu blízkost bytů žalobkyně a zůstavitele a ani společné náboženské zaměření obou z nich a použily "výklad zužující", když na jedné straně péče o osobu blízkou je vykládána jako vedení společné domácnosti ve vztahu mezi žalobkyní a její matkou, ale na druhé straně vztah mezi zůstavitelem a žalobkyní spočívající ve společné péči o matku žalobkyně znakem společné domácnosti není. Žalobkyně dále poukazuje na to, že řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud se nezabýval námitkou žalobkyně, že nebyla soudem prvního stupně ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. poučena o nutnosti označit další důkazy o vedení společné domácnosti. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolatelka namítá, že odvolací soud pojem "společné domácnosti" vyložil nesprávně, když nevzal v úvahu "blízkost bytů žalobkyně a zůstavitele a jejich stejné náboženské zaměření", a "zúženě", jestliže jako znak společné domácnosti nezohlednil společnou péči o osobu blízkou - matku žalobkyně. Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 občanského zákoníku). Nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst. 1 občanského zákoníku). Společnou domácností se ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku rozumí - jak dovodila již ustálená judik