21 Cdo 2346/2011 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2346/2011 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) A. C. a b) J. C. proti žalovaným 1) P. Z., zastoupenému JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, 2) V. R., 3) V. C., 4) M. S., 5) H. P., 6) Z. K., 7) K. O. a 8) J. R., o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 337/2008, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010 č.j. 15 Co 420/2010-152, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2010 č.j. 25 C 337/2008-97 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobci a) a b) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 16.9.2008 domáhali, aby bylo určeno, že žalovaný 1) není dědicem zůstavitelky Z. R. zemřelé dne 26.12.2006. Žalobu odůvodnili zejména tím, že v průběhu dědického řízení byla předložena závěť ze dne 18.10.2006, kterou měla zůstavitelka ustanovit žalovaného 1) dědicem "poloviny svého domu čp. s polovinou pozemků v kat. území Modřany", a že žalobci byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2008 č.j. 34 D 3368/2006-130 "vzhledem ke sporům ohledně závěti zůstavitelky" vyzváni, aby podali "určovací žalobu". Žalobci tvrdí, že žalovaný 1) "svým protiprávním jednáním nechal zůstavitelku podepsat závěť", ačkoliv v době sepisu závěti "nebyla plně schopna posoudit následky svého jednání, byla téměř slepá", a že byla žalovaným 1) "podvedena"; kdyby zůstavitelka "věděla, co podepisuje, rozhodně by tuto závěť nepodepsala, neboť tak učinit nechtěla, měla velmi dobré vztahy se všemi žalobci i všemi žalovanými kromě" žalovaného 1), který "se k ní dobře nechoval". Žalovaný 1) namítal, že zůstavitelka podepsala závěť ze dne 18.10.2006 "o své vůli" a že ji "po jejím pořízení a podepsání" přinesla k žalovanému 1). Zůstavitelka byla v době pořízení závěti plně způsobilá k právním úkonů a brýle "nenosila stabilně, ale pouze na čtení". Žalovaný 1) v době pořízení závěti neovlivňoval zůstavitelku a jejich vztahy byly nejenom sousedské, ale "velmi přátelské"; pomáhal jí s nákupy, vyřizoval platby na poště a doprovázel ji k lékaři. Žalovaní 2) až 8) k žalobě uvedli, že neuznávají závěť ze dne 18.10.2006 a že souhlasí s podanou žalobou. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31.3.2010 č.j. 25 C 337/2008-97 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný [správně žalovaný 1)] je povinen zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 4" na náhradě nákladů řízení částku 500,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že závěť ze dne 18.10.2006 "postrádá prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její skutečnou poslední vůli", a že svědkyně závěti Š. P. a L. Z. se "při své výpovědi nezmínily, zda a jak zůstavitelka poslední vůli projevila", když "pouze uvedly, že zůstavitelka jim řekla, že sestavila závěť ve prospěch žalovaného, a ptala se jich, zda svědkyně se závětí souhlasí", a uzavřel, že závěť je "po formální stránce neplatná, protože nebylo prokázáno, že závěť odpovídá zůstavitelčině skutečné, vážné a pravé vůli". Podle soudu prvního stupně je závěť ze dne 18.10.2006 neplatná rovněž proto, že svědkyně závěti L. Z. byla z působení svědka při pořízení závěti podle ustanovení § 476f občanského zákoníku vyloučena, neboť byla "v okamžiku pořízení závěti" vůči žalovanému 1) osobou blízkou. Manželství L. Z. se žalovaným 1) sice bylo rozvedeno "rozhodnutím soudu ze dne 12.12.2005" a žalovaný 1) podle své výpovědi s L. Z. "již dva roky nežil a v té době měl samostatný život", avšak otec L. Z. J. S. vypověděl, že "dcera v domě bydlí, i když se se žalovaným 1) rozvedla", a L. Z. "bydlí i nyní v polovině domu, která patří žalovanému 1)", a lze ji tedy považovat "v okamžiku pořízení závěti ze dne 18.10.2006 za osobu blízkou k žalovanému 1)". S ohledem na neplatnost závěti pro "formální nedostatky" se soud prvního stupně nezabýval tím, zda zůstavitelka mohla "posoudit následky svého jednání" a zda zůstavitelka mohla číst a psát jen s brýlemi a lupou. K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.11.2010 č.j. 15 Co 420/2010-152 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování [zejména o listinu obsahující informace o "budově č.p. v Modřanech" ke dni 20.3.2007, o dohodu o vypořádání vzájemných majetkových práv, vztahů a povinností společného bydlení uzavřenou mezi žalovaným 1) a L. Z. dne 24.8.2005, o výzvu katastrálního úřadu k odstranění nedostatku návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu doručenou dne 13.5.2008 L. Z. a o doplnění návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 4.6.2008] a vzal za prokázané, že podle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 20.3.2007 byla budova č.p. ve spoluvlastnictví zůstavitelky (podíl 1/2) a ve společném jmění manželů žalovaného 1) a L. Z. (podíl 1/2) a že podle dohody o vypořádání společného jmění manželů, kterou žalovaný 1) uzavřel s L. Z. dne 24.8.2005, se L. Z. stala vlastníkem id. 1/2 domu čp. na pozemku parc. č. s pozemky parc. č. a žalovaný 1) se zavázal z bytu vyklidit všechny své věci a vyklizený jej předat L. Z. do 60 dnů od právní moci rozsudku o rozvodu. Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že "sporná závěť ve svém obsahu postrádá prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje skutečnou její vůli a tuto neprojevila, jak vyplynulo z výpovědi svědkyň, ani před těmito osobami", jakož i v závěru, že lze "osobu svědkyně L. Z. považovat za osobu, která je osobou blízkou žalovanému 1)". Odvolací soud přihlédl k tomu, že "vztahy žalovaného 1) a jeho bývalé manželky i po rozvodu manželství byly souladné", že "ještě v době sepisu sporné závěti (18.10.2006) byla polovina nemovitostí v jejich společném jmění" a že "se dohodli již dne 24.8.2005 na tom, že v nemovitosti zůstane bydlet L. Z., která se stává výlučným vlastníkem jejich 1/2 nemovitostí", přičemž žalovaný 1) "se ze sporné nemovitosti vystěhuje", a dovodil, že za této situace nelze L. Z. považovat "za osobu, která by neměla vztah k žalovanému 1), neboť se jí poměry žalovaného 1) podstatně dotýkaly" a byla "osobou zcela zainteresovanou na tom, aby id. 1/2 domu přešla v důsledku sepsané závěti na žalovaného 1)". Námitky žalovaného 1) o tom, že on i jeho bývalá manželka žijí s jinými partnery a že on bydlí na jiné adrese, odvolací soud odmítl jako "zcela nepřípadné". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá v první řadě, že zůstavitelka při pořízení závěti ze dne 18.10.2006 projevila svoji vůli zejména tím, že závěť před svědkyněmi sama přečetla, podepsala a poté ji podepsaly obě svědkyně a že "text závěti obsahuje v úvodu slovo závěť". Odvolací soud podle názoru žalovaného 1) posoudil otázku jeho vztahu ke svědkyni závěti L. Z. v rozporu s hmotným právem. Smlouvou ze dne 24.8.2005, kterou uzavřel s L. Z. o vypořádání jejich společného jmění manželů, nemohl být prokázán vzájemný poměr osob blízkých, neboť jejich vztah nebyl v rozhodnou dobu (ke dni 18.10.2006) "osobně i citově tak intenzivní", že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval jako vlastní. "Souladnost" jejich vztahu, kterou dovodil odvolací soud, byla výrazem "plnění obligatorní smlouvy k postupu v rozvodovém řízení" a nelze ho pokládat za "důkaz o tom, že by byli osobami blízkými". Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za otázky zásadního právního významu považuje to, zda "zůstavitelka projevila při pořízení allografní závěti ze dne 18.10.2006 v kontextu s napadeným rozhodnutím výslovně svoji poslední vůli před dvěma současně přítomnými svědky v souladu s ustanovením § 476b občanského zákoníku či nikoliv" a zda "bývalá manželka testamentárního dědice je v kontextu s napadeným rozhodnutím ve vztahu k tomuto dědici osobou blízkou či nikoliv", a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř