21 Cdo 2375/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2375/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 8. 2015 Spisová značka:21 Cdo 2375/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2375.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Cizinci Dědění Pravomoc soudu Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 48 předpisu č. 97/1963Sb. čl. 25 odst. 1 předpisu č. 95/1983Sb. čl. 25 odst. 5 předpisu č. 95/1983Sb. čl. 40 předpisu č. 95/1983Sb. čl. 43 odst. 2 předpisu č. 95/1983Sb. § 175l o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 242 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 243e odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 10. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2375/2014 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po M. K., zemřelém dne 29. května 2011, za účasti 1) N. K., zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, 2) I. K., zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 653/17, a 3) E. K., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 653/17, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 280/2011, o dovolání I. K. a E. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 24 Co 87/2013-201, takto: Usnesení městského soudu se v části, v níž byly potvrzeny výroky soudu prvního stupně o potvrzení nabytí dědictví, o odměně soudního komisaře a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2013, č. j. 37 D 280/2011-159, se – s výjimkou výroku o určení obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel s N. K. ve společném jmění, a výroku o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele, výši jeho dluhů a čisté hodnotě dědictví – zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Řízení o dědictví po M. K., zemřelém dne 29.5.2011 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 8.9.2011, č.j. 37 D 280/2011-6. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Helena Čapková, notářka v Praze (§ 38 o.s.ř.). Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 15.3.2013, č.j. 37 D 280/2011-159, určil obvyklou cenu nemovitého majetku nacházejícího se na území České republiky, který měl zůstavitel ve společném jmění se svou manželkou N. K. částkou 5.134.832 Kč a polovinu tohoto majetku zařadil do aktiv dědictví a ohledně druhé poloviny nemovitostí specifikovaných v tomto usnesení rozhodl, že připadá pozůstalé manželce; určil obvyklou cenu majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí částkou 2.567.416 Kč, výši dluhů částkou 0 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.567.416 Kč; potvrdil nabytí dědictví rovným dílem zákonným dědicům, tedy každému jednou třetinou; určil odměnu notářky JUDr. Heleny Čapkové částkou 19.140 Kč a hotové výdaje částkou 596 Kč a uložil dědicům N. K., I. K. a E. K., aby náklady řízení ve výši 19.736 Kč společně s 21 % DPH ve výši 4.144,56 Kč, tedy celkem (po zaokrouhlení) 23.881 Kč, uhradili rovným dílem, tedy každý ve výši 7.960,33 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení. Vycházel ze zjištění, že „zůstavitel byl ke dni smrti občanem Ruské federace, byl od 16.12.2009 ženatý s N. K. a byl bezdětný“, že „zůstavitele přežili oba jeho rodiče“, že „zůstavitel nezanechal závěť“, že „dědici ze zákona se stali na základě výsledku dědického řízení v Ruské federaci manželka N. K., otec I. K. a matka E. K.“, že „nebylo prokázáno společné bydliště zůstavitele a jeho manželky N. K. na území České republiky“, a dovodil, že v souzené věci je třeba postupovat „podle Mezinárodní smlouvy uzavřené mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.)“, že „osobní a majetkové vztahy manželů se řídí dle ustanovení článku 25 odst. 2 uváděné mezinárodní smlouvy právním řádem smluvní strany, jejímiž občany jsou“, že proto „vycházel z hmotně právních ustanovení třetí části občanského zákoníku Ruské federace ze dne 30.11.1994 a zákona o rodině Ruské federace ze dne 29.12.1995, jeho kapitoly sedmé – Zákonné podmínky jmění manželů“, že pravomoc českého soudu je dána (pouze) k dědění nemovitého majetku zůstavitele, který se nachází na území České republiky „podle článku 43 odst. 2 mezinárodní smlouvy“. Protože nemovitý majetek nacházející se na území České republiky „byl nabyt manžely za trvání jejich manželství“ a „v průběhu řízení nebyla zjištěna existence manželské smlouvy upravující odlišně spoluvlastnictví manželů“, soud dospěl k závěru, že vypořádání společného jmění je třeba provést „podle českých procesních norem“ (§ 175l o.s.ř. ve znění do 31.12.2013) a to „rovným dílem podle článku 39 odst. 1 zákona o rodině Ruské federace“. Jelikož dědicové neuzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, soud postupoval „v souladu s ustanovením článku 1141 odst. 2 občanského zákoníku Ruské federace“ a potvrdil dědicům dědictví „podle jejich zákonných podílů, tedy každému z nich jednou třetinou“. K odvolání I. K. a E. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.10.2013, č.j. 24 Co 87/2013-201, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „zůstavitel měl státní občanství Ruské federace“, že v souzené věci je třeba „postupovat podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, která je obsažena ve vyhlášce č. 95/1983 Sb., ve znění pozdějších předpisů“, a to zejména „podle ustanovení, která upravují pravomoc soudu v dědických věcech, tj. články 39 až 48“, že „z ustanovení článku 40 odst. 2 a článku 43 odst. 2 je nepochybné, že v dané věci je dána pravomoc justičních orgánů České republiky k projednání nemovitého majetku, který se stal předmětem dědictví po zůstaviteli a který se nachází na území České republiky“, že „nedílnou součástí dědického řízení dle právního řádu České republiky je určení obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel s poz. manželkou ve společném jmění“, a že proto „bylo nezbytné před rozhodnutím o obvyklé ceně dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví a před rozhodnutím o nabytí dědictví zjistit, zda a jaký nemovitý majetek měl zůstavitel ve společném jmění s poz. manželkou, a provést jeho vypořádání“, že „podle článku 25 odst. 2 mezinárodní smlouvy bylo třeba při rozhodování o tom, jaký majetek patří do společného jmění zůstavitele a poz. manželky, vycházet z článku 34 zákona o rodině Ruské federace“, že „smlouva o převodu bytové jednotky uzavřená mezi T. H. a zůstavitelem, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. 722/12 v budově čp. 722, stojící na pozemku parc. č. 705, v k.ú. S., byla uzavřena za trvání manželství zůstavitele a poz. manželky“, že „je nerozhodné, zda kupní smlouvu uzavřel pouze zůstavitel“, a že soud prvního stupně „správně tuto bytovou jednotku zařadil do majetku náležejícího do společného jmění zůstavitele a poz. manželky“, že „je bez významu též námitka odvolatelů, že podle listu vlastnictví tato nemovitost nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako společné jmění zůstavitele a poz. manželky“, neboť „zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí není rozhodující pro posouzení, zda uvedený majetek je v režimu společného jmění manželů“, dále že soud prvního stupně „správně zařadil do společného jmění zůstavitele a poz. manželky“ také „stavby dvou dřevěných chatek v k.ú. Z.“, neboť „k převodu vlastnictví k nim došlo za trvání manželství zůstavitele a poz. manželky“, a konečně neshledal důvodnou „námitku, že soud prvního stupně měl ve vztahu k předmětnému majetku postupovat ve smyslu § 175k odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013)“, neboť v souzené věci „nejde o situaci, kterou by bylo namístě řešit postupem podle § 175k odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013)“, když „námitka odvolatelů, že předmětný majetek nepatří do společného jmění zůstavitele a poz. manželky, se pohybuje v rovině právní (nikoliv skutkové)“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali I. K. a E. K. dovolání. Namítají, že „Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních