21 Cdo 2379/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2379/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2007 Spisová značka:21 Cdo 2379/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2379.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2379/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování),  o 4.193.100,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 317/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení  Městského soudu v Praze ze  dne 4. dubna 2006, č.j. 30 Co 136/2006-19, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala (žalobou ze dne 15.11.2005 podanou dne 18.11.2005 u Obvodního soudu pro Prahu 6), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 4.193.100,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 28.10.2001 při havárii vrtulníku A. ČR, v němž letěla jako palubní průvodčí, utrpěla těžký úraz, který žalovaná uznala za úraz služební, a zaplatila jí – mimo jiných nároků - náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.397.700,- Kč, odpovídající celkem 11.647,5  bodům (po zvýšení základního bodového hodnocení o 50% a při hodnotě bodu 120,- Kč). Žalobkyně je v důsledku služebního úrazu plně invalidní, vyřazena z plnohodnotného života a zcela odkázána na pomoc svého manžela a dalších osob. Protože následkem úrazu došlo u ní k závažnému poškození zdraví s totálními důsledky pro všechny životní úkony, pro uspokojování životních, rodinných, sportovních a společenských potřeb bez jakékoli naděje na výrazné zlepšení zdravotního stavu, požaduje žalobkyně – vzhledem k výjimečnosti jejího případu hodného mimořádného zřetele - zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek dosud vyplacené částky 1.397.700,- Kč, tj. na částku 4.193.100,- Kč. Připomíná, že (ve věci vedené pod sp.zn. 33 C 176/2004) Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.2.2005, č.j. 33 C 176/2004-24, vyhověl její předcházející žalobě ze dne 1.12.2004 na náhradu škody na zdraví ze služebního úrazu (ohledně stejného nároku a ve stejné výši), kterou podala proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování), jako svému zaměstnavateli, a že Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.10.2005 tento rozsudek zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Prezidentu České republiky k dalšímu řízení. Podle názoru žalobkyně za škodu na zdraví, kterou uplatňuje žalobou v této věci, „žalovaná odpovídá dle ust. § 427 a násl. obč. zák.“. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 30.1.2006, č.j. 14 C 317/2005-11, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Prezidentu České republiky k dalšímu řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje ze zjištění, že žalobkyně se již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 33 C 176/2004 domáhala proti žalované náhrady škody na základě stejného úrazového děje, že v nyní projednávané věci požaduje po žalované náhradu za ztížení společenského uplatnění jako po provozovateli vrtulníku, zatímco v předchozím řízení stejný nárok uplatňovala z titulu služebního úrazu a existence jejího služebního poměru vůči žalované, a z toho, že skutkové okolnosti popsané v žalobě ze dne 15.11.2005, z nichž nárok dovozuje, jsou zcela totožné se skutkovými tvrzeními v předchozí žalobě ze dne 1.12.2004, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ani k projednání a rozhodnutí v této věci není dána pravomoc soudu. Zdůraznil, že „rozhodující v dané věci je skutkové vylíčení okolností a samotné právní posouzení věci tak, jak je zdůvodněno účastníkem, pro posuzování věci nemá význam“. Protože nejvyšším služebním orgánem oprávněným rozhodovat v právních vztazích vojáků z povolání je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. prezident, rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. o zastavení řízení a o postoupení věci Prezidentu ČR k dalšímu řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.4.2006, č.j. 30 Co 136/2006-19, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z žalobních tvrzení, že žalobkyně utrpěla úraz při havárii vrtulníku v majetku A. ČR, na jehož palubě vykonávala funkci palubní průvodčí, odvolací soud zdůraznil, že tato funkce byla vázána na její služební poměr vojákyně z povolání, který je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním, a že zákon č. 221/1999 Sb. vylučuje – vzhledem k tomu, že v jeho ustanovení § 112 a násl. je provedena komplexní úprava odpovědnosti státu za škodu, která byla způsobena vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby porušením právní povinnosti – použití ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody; skutečnost, že zaměstnavatel žalobkyně je současně také provozovatelem vrtulníku, jehož havárie byla příčinou vzniku škody na zdraví, nepovažoval za rozhodnou. Shodně se soudem prvního stupně proto dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1 a 3 o.s.ř.) a že soud prvního stupně nepochybil, když řízení zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) a postoupil věc Prezidentu ČR jako nejvyššímu ze služebních orgánů. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že „o navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. č. 440/2001 Sb. může rozhodnout jedině soud“, neboť uvedené odškodnění je součástí nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 116 písm. d) a § 119 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.; uvedl, že i v tomto rozsahu byla rozhodovací pravomoc svěřena příslušnému služebnímu orgánu („viz též Rc 55/2005“). Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Připomíná, že „touto žalobou uplatnila svůj nárok vůči žalované s odkazem na ustanovení § 427 obč. zák., tedy z titulu odpovědnosti žalované za škodu jakožto provozovatele dopravního prostředku, při jehož provozu byla žalobkyni škoda způsobena“, byť v době dopravní nehody (havárie vrtulníku, který je majetkem A. ČR) byla současně ve služebním poměru vojákyně z povolání a vykonávala službu palubní průvodčí. Na rozdíl od názoru soudů, které dospěly k závěru, že pro rozhodnutí v dané věci je podstatné pouze skutkové vylíčení okolností rozhodných pro přiznání náhrady škody, je žalobkyně přesvědčena, že „právní zdůvodnění uplatnění požadavku na náhradu škody vůči odpovědnému subjektu má význam zcela zásadní  pro posouzení podmínek existence odpovědnosti žalovaného subjektu“. Žalobkyně zdůrazňuje, že cestovala ve vrtulníku, jehož provozovatelem je žalovaná, a současně byla ve služebním poměru k žalované, a dovozuje, že tyto skutečnosti zakládají existenci dvou samostatných odpovědnostních právních vztahů, na jejichž základě může svůj nárok uplatnit, a že je jen na ní, z jakého titulu svůj nárok vůči žalované uplatní, neboť v tomto směru není právními předpisy nijak omezena. Protože žalobou ze dne 15.11.2005 uplatnila svůj nárok vůči žalované na základě ustanovení § 427 obč. zák., měl se soud prvního stupně zabývat zkoumáním splnění podmínek vzniku odpovědnosti žalované jako provozovatele vrtulníku za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni, jakož i splněním podmínek ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a měl rozhodnout ve věci samé. Podle jejího názoru ve vztahu mezi žalobkyní jako dopravovanou osobou a žalovanou jako provozovatelem dopravního prostředku není existence služebního poměru žalobkyně k žalované právně relevantní. Vytýká soudům, že „provedly nepřípustný rozšiřující výklad, pokud dovodily, že ustanovení o odpovědnosti za škodu ve smyslu zákona č. 221/1999 Sb. vylučuje použití ustanovení o náhradě škody dle občanského zákoníku z důvodu veřejnoprávního charakteru služebního poměru“, neboť zákon č. 221/1999 Sb. neobsahuje ustanovení o vyloučení použití občanského zákoníku. Namítá rovněž, že se nelze úspěšně odvolávat na rozhodnutí „Rc 55/2005“, neboť toto rozhodnutí řeší zcela jinou situaci, a to „primárně, zda se jedná o právní vztah pracovní (a je tedy dána pravomoc soudní) či vztah jiný (tedy služební)“; ona však ve svém případě „existenci služebního poměru nespor